Velkou část svého života strávil na tatami, ale nikdy nelitoval. Akční, drsný, přitom technický a vznešený sport mu byl dostatečnou odměnou.

Judo a Vyškovsko, to jde k sobě dost dobře. A „viníkem“ je hlavně Sokol Dědice. Oddíl, který v tomto sportu něco znamená. Dlouhá léta v něm působí i Pavel Šabacký, borec s desítkami let zkušeností a kariérou prošpikovanou nevšedními výsledky na všech různých scénách. Na jaře se poprvé propracoval i na veteránské mistrovství světa.

Kdy jste s judem začínal a kdo vás k němu přivedl?
Začínal jsem už před téměř třiceti lety, bylo to přesně v roce 1982. Bylo mi tenkrát deset let. Ještě předtím jsem hrál hokej a postupně jsem se věnoval i dalším sportům, hlavně ragby a fotbalu. Judo ale nakonec zvítězilo a jsem za to pořád rád.

Co rozhodlo pro judo, čím vás tak uchvátilo?
Už jako dítě jsem byl fyzicky zdatný a v kontaktním sportu, kterým judo rozhodně je, jsem viděl příležitost se ukázat. Dát vše, co ve mně je. Navíc je judo svým způsobem i týmový sport, musíte mít kolem sebe dobré lidi, kteří vám předají své zkušenosti a dají do budoucna dobré základy. A já měl to štěstí, že jsem je měl. Pak už jsem to jen myslím dobře zúročil.

Můžete shrnout vaše největší úspěchy v kariéře?
Jak jsem říkal, brzy uzavřu třetí desítku let u juda. Jeden z mých prvních výraznějších úspěchů bylo páté místo na USA Open v kategorii muži. Ale moc si cením také vybojovaných domácích pozic, třikrát jsem vyhrál mistrovství České republiky veteránů, v řadě od 2005 až do 2007. Letos jsem vyhrál i na veteránském mistrovství Slovenska. V Praze jsem se dvakrát představil na evropském šampionátu, skončil jsem shodně na pátém místě. No a deváté místo na květnovém mistrovství světa veteránů v maďarské Budapešti také není v žádném případě k zahození.

A kdybyste měl vybrat ten největší?
Je těžké hodnotit a srovnávat různé vlastní výsledky. Ale pokud se o to můžu pokusit, tak nejvíc mě hřeje právě deváté místo na již zmíněném mistrovství světa veteránů. Přeci jenom jsou tam ti úplně nejlepší z dvaapadesáti zemí a pěti kontinentů.

Vždycky jste hájil klubové barvy dědického Sokola?
Jako žák jsem začínal ve Vyškově, kde se mě trenérsky ujal Antonín Blažkovský. Jen díky němu jsem se naučil základům juda. Později jsem zápasil jako člen družstva za VTJ Vyškov, Munos Jihlava, Mez Mohelnice a Bef Home Blansko. Pokud se ale budeme držet jednotlivců, vždy jsem bojoval za TJ Sokol Dědice. Jeho barvy reprezentuji i teď.

V současnosti už působíte v kategorii veteránů. Jaká je tam konkurence, ať už česká, evropská nebo světová?
Velmi silná, a to česká i mezinárodní. Není to vůbec jednoduché, všichni mají ohromné zkušenosti a za sebou skvělé závody. Úroveň veteránské špičky opravdu stojí za to.

Jak často trénujete, máte čas na jiné záliby?
Jsem judista i trenér. Žáky vedu dvakrát týdně, vždy v pondělí a čtvrtek a hned na to navazují tréninky pro dospělé. Kromě toho si zajdu také jednou týdně zacvičit do fitcentra.

Prozradíte čtenářům vaše tělesné míry, výšku a váhu?
Určitě je prozradit můžu. Moje váha se pohybuje kolem sto padesáti kilogramů a měřím rovné dva metry.

Jaký judistický pásek nosíte a můžete jít ještě výše, co se týká úrovně?
Jsem majitelem černého pásku a k tomu držitelem prvního danu. To se chystám změnit, rád bych měl druhý dan, na který se začnu připravovat letos během podzimu.

Zajímavé bude jistě vaše denní menu. Tedy má i judista této váhové kategorie nějaký jídelníček, který musí dodržovat, nebo si dopřejete, na co máte chuť?
Protože zápasím v nejtěžší váhové kategorii, tedy od sto kilogramů výš, nemusím se v jídle nijak omezovat. Mám rád vše, ale nejvíce mi chutná česká kuchyně. S pitným režimem je to jiné, je velmi důležitý. Tento sport je fyzicky velmi namáhavý a člověk se u něho celkem rychle zapotí. Převážně piji čistou neperlivou vodu, nebo minerálky s bylinkovou příchutí.

Máte nějaký sportovní sen, kterého byste chtěl dosáhnout?
Můj sen se mi letos už splnil, tedy být na mistrovství světa v Budapešti. Momentálně v dohledné době žádné větší cíle nemám. Do budoucna se chci věnovat trénování mých mladších nástupců a začínajících judistů. Předávat jim své zkušenosti tak, jako mi je kdysi předával můj trenér.

Judo je i sportem s častými zraněními. Jaké zdravotní komplikace potkaly vás?
Ano, i úrazy patří neoddělitelně k tomuto sportu. A mně se také nevyhnuly. Už jsem měl několikrát vykloubená obě ramena, zlomený kotník a nos. Podlitiny a škrábance nikdy nemělo smysl počítat. Je to ale bojový sport, a tak se s touto eventualitou musí počítat. Prostě to k tomu patří.

Je něco, co vám brání v ještě větším rozletu, ať už jako judistovi nebo trenérovi?
Musím zmínit finance, ty jsou samozřejmě velmi důležité. Asi jako v jiných sportech. Věřte mi, letos bych se asi jen stěží zúčastnil mistrovství světa bez pomoci sponzorů, kterým touto cestou ještě jednou děkuji.

Jaký bude váš nejbližší program a chystáte se v budoucnu ještě v roli judisty na nějaký další vrchol kariéry?
Jak jsem již řekl, v budoucnu se chci převážně věnovat našemu judistickému dorostu. Nechci ale ani dál vypadnout ze soutěžního světa veteránů na republikové úrovní i v okolních státech. Pokud se mi nadále podaří udržet formu, účast na větších závodech ještě nevylučuji.

Pavel Šabacký
Oddíl: TJ Sokol Dědice
Kategorie:
muži – veteráni, trenér – žáci
Úspěchy:
Mistrovství České republiky –
3 X 1.místo 2007, 2008, 2009
Mistrovství Slovenska – 2. místo 2009, 1. místo 2010
Mistrovství Evropy – 5. místo 2006, 2008
Mistrovství světa – 9. místo 2010
USA Open – 5. místo 2000