V útlém věku má za sebou několik cenných výsledků, a to jak v kategorii minibike, tak i mezi jezdci do sto pětadvaceti kubických centimetrů. Letošní sezona skončila před pár týdny a na Hondě RS jezdící Marcone zhodnotil nejen ji, ale celou dosavadní kariéru.

Pojďme nejprve do minulosti. Jak ses k motorkám dostal?

K pátým narozeninám jsem dostal od rodičů minibike 40. Na našem dvoře mě pak na to posadili a mě to brzy hodně chytilo. Závody jsem začal jezdit o dva roky později. První byl v Praze a hned jsem skončil pátý. Dostal jsem pohár a tím víc mě to bavilo.

Začínal jsi tedy s minibiky. Je to obvyklé pro motocyklové jezdce?

Určitě, je to dobrá průprava. Jezdil jsem je pět let, evropské mistrovství, a tím jsem se dostal například do Holandska, Itálie, Rakouska či Německa. V roce 2003 jsem se stal mistrem republiky ve třídě junior A, to byl asi největší úspěch. Vše se mnou objížděla máma, v podstatě můj trenér i mechanik. Táta se přidal jen občas, když mu to pracovně vyšlo.

Tvůj vrchol v minibicích jsi popsal. Udělalo ti něco velkou radost už na klasické motorce?

Na 125 GP jsem přesedlal před dvěma lety a už v prvním roce jsem získal první pohár v Maďarsku na Hungaroringu za stříbrnou pozici v juniorech. Jestli se ale ptáte na výsledek, kterého si nejvíce vážím, pak je to ten z nedávného závodu znovu v Maďarsku, kde jsem z celého startovního pole mezinárodních jezdců dojel na pátém místě a z Čechů dokonce třetí. Sezonu jsem pak zakončil v Brně na Masarykově okruhu v dobré konkurenci čtvrtým místem v osobním rekordu. Pohárů, věnců a medailí máme moc, už to není kam dávat. Ale není problém, přiděláme poličky…

Jaké závodní seriály absolvuješ?

Jezdím Mezinárodní mistrovství České republiky, dále Alpe Adria Cup, IDM, tedy Mistrovství Německa a letos jsem si vyzkoušel i evropské mistrovství v Maďarsku, kde jsem dojel druhý.

Sezona už před pár týdny skončila. Jak ji hodnotíš?

V českém mistrovství jsem třetí, v Alpe Adria Cupu pátý. Mohlo být lépe, ale i hůře. Letos byla sezona obzvláště těžká, silná konkurence a já jezdil na standardní Hondě bez vylepšení, co se týče koňských sil. Od příštího roku se to změní, těším se. Ale tak nebo tak, v týmu mi vždycky říkali, že je to hlavně v rukou, těmi se vyhrávají závody.

Kdybys měl tedy vypíchnout ten nejlepší výkon z letošního roku, bude to rekord v Brně?

Přesně tak. Motorka byla poprvé se zvýšeným výkonem a já do toho dal všechno. Byl to můj nejlepší závod. Ale na druhou stranu, přišly i horké chvilky, špatné vzpomínky mám třeba na trénování v Mostě nebo na akci v Chorvatsku, v Rijece.

Když jsme u Brna, co ty a Velká cena na Masarykově okruhu?

To bych moc rád. Teď v říjnu budu mít teprve patnáct, takže jsem ještě nemohl startovat ani na divokou kartu. Ale už příští rok vidím šanci v Brně startovat. Je to moje velké přání, kdyby to vyšlo, pak si hrozně přeji kvalifikovat se do hlavního závodu.

Takže jezdit po boku největších hvězd tě láká. Máš své oblíbence?

Láká, a moc. Mým idolem je Valentino Rossi. Viděl jsem ho v Brně na Grand Prix, už když jsem jezdil minibike. Prohlédl jsem si i Capirosiho, Biagiho a další.

Vytyčil sis sportovní cíl?

Máma vždy říká, že nemusím být mistrem světa, hlavně, že tam budu jezdit. Já to vidím tak, že bych zatím chtěl jet příští rok na nějaké divoké karty. K tomu samozřejmě budu potřebovat dobrou motorku a musím pracovat i na sobě, to je jasné.

Co tě teď čeká, jen odpočinek, nebo třeba podržení formy jinými sporty nebo ještě motorky?

Chtěl jsem ještě pár závodů absolvovat, ale nevyšlo to. Ale lenošit nebudu, formu je nutné si udržovat celý rok, vede mě k tomu i mamka. Rad jezdím na kole, plavu, lyžuji a začal jsem i trochu posilovat. Jinak hraji ještě fotbal, chodím třikrát týdne na tréninky. Když je čas, hraji zápas.