Kolik s vyškovským mládežnickými týmy získal titulů to spočítané nemá, ale pamětníci vědí, že v této éře Vyškováci vyhrávali prakticky všechno, co se dalo. Ke dvaceti jich tedy být může. On sám ale důrazně upozorňuje, že v takových počtech smysl své práce rozhodně nevidí. A za ty roky jeho „rukama“ určitě prošly stovky mladých hráčů.

Jaromír Indra_ragby VyškovJaromír Indra_denik-630VyškovZdroj: Zdeněk Vlach, archiv J. Indry

„Především jsme chtěli z těch dětí a mladých kluků vychovat správné sportovce a dobré lidi. Vždycky jsme preferovali kamarádský vztah. Například ti malí špunti mně už tenkrát museli tykat a tykáme si dodnes. Bylo to tak v klubu a pak i v nároďáku. Moc mně těší, že mně pořád dávají najevo, že jsme pro ně něco znamenali, že jsme je tady tímto způsobem vychovávali. A ti nejstarší už mají přes padesát roků,“ připomněl trochu s dojetím.

Na jaře pan Indra oslaví kulaté osmdesáté narozeniny. Patří tedy do generace, která vyškovské ragby proslavila nejvíc. Bohužel sám měl na začátku své kariéry smůlu. Dostal se do začátků hvězdné sestavy, ale brzy ho z ní vyřadilo vleklé zranění nohy. Na doporučení lékaře musel aktivní kariéru ukončit. Ovšem odejít od ragby, to mu srdíčko nedovolilo.

„Do klubu mě přivedl, jak to tenkrát bývalo běžné, jeden můj bývalý spolužák, který už rok dva ragby hrával. Trenérem byl pan Janča. Bylo to myslím, v roce 1961. Dva roky jsem hrál za dorost a pak musel na vojnu, ale do Dukly jsem se nedostal. Tehdy to ještě nebyla Dukla Přelouč, ale Dukla Bohdaneč. Sloužil jsem v Pardubicích na letišti, takže jsem nějaký kontakt s ragby měl a občas jsme si je i zahráli. Po vojně jsem hned naskočil do áčka. Poprvé jsme postoupili do první ligy! Jenže jsme začali stavět kabiny, a to se projevilo v trénincích i zápasech, takže jsme hned v prvním roce sestoupili. Ale to už se ten hvězdný tým začal formovat. Pak osmkrát za sebou získal titul mistra republiky. To já jsem už bohužel jako hráč nezažil, protože v Ostravě mě rozkopli nohu a dostala se mně do ní infekce. Doktor mně řekl, že nohu nesmím extrémně zatěžovat, a tak jsem skončil a vrhl se na to trénování,“ přidává ne moc příjemnou vzpomínku.

Pro připomenutí jmen svých někdejších spoluhráčů si vypomůže dobovou fotografií. U některých s komentáříkem: Jara Kotyza, Karel Berka („nejlepší československý ragbista své doby“), Miloš Michálek. („to byl kapitán a trénuje dodnes děcka“), Honza Provazník, František Veselý, Arnošt Chalupa, Laďa Horníček, Jan Mazal („řečený Metyn“), Zdeněk Luska, Jarda Synek, Milča Turek („ten přišel z Brna“) Vašek Kabát, Karel Václavík (se kterým jsme hrávali druhou řadu a on byl první vyškovský československý reprezentant“), Honza Wognitsch („zvaný opičák“), Zdenek Piňos (cigán, kolem klubu se motá pořád), Karel Ševčík, František Vlk („někteří už mezi námi nejsou…“).

„Takže trénovat jsem začal v roce 1973, kdy jsem si udělal trenérskou třídu, a skončil v roce 2001. Tituly tedy mám jenom jako trenér s mládežnickými mančafty. Moc hezké bylo období, kdy jsme spolu s velkou československou ragbyovou legendou Eduardem Krütznerem starším trénovali národní tým kadetů, tedy kluky šestnáct a sedmnáct let. To bylo skoro deset roků. Silné byly hlavně ročníky 1966 a 1967, s těmi jsme vyhrávali i venku, teda v tehdy kapitalistické cizině. Nejraději jsem jezdil do Francie, kde ragby samozřejmě mělo vynikající úroveň. Odehráli jsme deset ročníků velice prestižního mezinárodního turnaje v Lyonu. Tam hrávaly národní týmy a silné výběry francouzských departmentů. A naše národní družstvo tvořili hlavně Vyškováci, například v roce 1983 jich bylo čtrnáct. Vždycky jsem říkal, že ragby hraje patnáct hráčů, takže stačí, když nám Praha dodá jednoho!“ zdůraznil s úsměvem.

Do této skupiny patří i jeho syn Marcel, který si pak zahrál reprezentačně i za muže a ligu ve Francii.

S tím, že mu slavná éra vyškovského ragby utekla, jak se říká, mezi prsty se Jaromír Indra vyrovnal tím nejlepším možným způsobem. Své zkušenosti předával mladším generacím. Na zápasech Vyškova v domácí Areálu Jana Navrátila ho můžete potkat téměř pravidelně. Klukům u jejichž prvních ragbyových krůčků stál, samozřejmě přeje, aby vrátili titul do Vyškova.

„Kdyby nebylo toho zranění, asi bych si taky užil tu slavnou éru, jako hráč ale s tím se nedá nic dělat. To je ta druhá strana sportu, i tak jsem s ragby prožil krásné roky. Dnešním klukům samozřejmě držím palce. Myslím, že poslední titul získali asi před sedmi roky a je jasné, že udržet tu vysokou úroveň v těchto našich podmínkách dlouhodobě nejde. Nebo je to nesmírně obtížné. Vychovali jsme mnoho vynikajících kluků, ale na rozdíl od některých jiných sportů ragby u nás zůstalo na ryze amatérské bázi. Takže tihle výborní kluci už nemohou mít v hlavách jen sport, mají rodiny, to znamená povinnosti, musí myslet na zaměstnání a samozřejmě mají i jiné zájmy. Když jsem se díval na mistrovství světa ve Francii, tak je to úplně něco jiného než když jsme hráli my. A vlastně i naši současní hráči. My jsme to hráli v podstatě, abychom dostali chuť na pivo. Takže jsem byl nadšený, když Portugalci, jacísi takoví poloamatéři, porazili Fidži, které je absolutně složeno z profesionálních hráčů,“ ujišťuje a je jasné, že to jeho srdce i s blížící se osmdesátkou bije »šišatě«.

A tady je důkaz. Na osmdesátku rozhodně nevypadá. Sám říká, že je to proto, že má ty ragbyové základy a že se celý život řídil a řídí se pořád ragbyovým desaterem. Jeho poslední pasáž s úsměvem komentoval a ocitoval.

„To desatero jsou zásady, jak by se měl chovat správný hráč a já mám hlavně na zřeteli ten poslední, desátý bod: „Pamatuj, co říkám Tobě, sezona ragby končí až v hrobě!“