Vrchol dvoutýdenních zážitků sportovních fanoušků a dalších hrdých Čechů z nedávného domácího mistrovství světa v basketbalu žen. Reprezentační družstvo dokázalo něco, co si celý národ představoval jen v tajných přáních. Ale co má společného s Vyškovskem? Vězte, že tento zápis do české sportovní historie má i tento rozměr. Na svědomí ho má pětadvacetiletá basketbalistka, narozená ve Vyškově, avšak dětstvím i domovem, tělem i duší spojená se Slavkovem u Brna. Edita Šujanová si ve svém nabitém programu po šampionátu a těsně před novou sezonou v USK Praha našla čas na čtenáře Vyškovského deníku Rovnosti.

Přijměte za všechny sportovní fandy Vyškovska velkou gratulaci k titulu vicemistryně světa. Od finále uběhly dva týdny. Už vám plně došlo, co jste s týmem dokázala?
Naplno ještě asi ne, postupně to přichází a ještě asi dlouho bude. S každou další gratulací, přáním úspěchu a podobně. Všem moc děkuji. Člověk si ten výsledek neuvědomí hned, časem se k tomu budu moc ráda vracet.

O vás a spoluhráčky je pochopitelně eminentní zájem, o víkendu vás dokonce přijal prezident České republiky a také bývalý basketbalista Václav Klaus. Jaké to bylo?
To byl další vynikající zážitek, super. S holkami jsme myslely, že to bude hodně oficiální, ale po takové části, včetně předání plakety a ocenění, jsme šli do vedlejší místnosti a pan prezident si s námi povídal jako rovný s rovnými. Vyprávěl své zážitky sportovní i z cestování, vtipkoval, moc příjemné.

Přesto, není už těch společenských povinností za necelé dva týdny trochu moc?
Samozřejmě je to náročné, když má člověk pár dnů volna před sezonou a chce si ho užít s rodinou a známými. Rozhovory, natáčení, cestování, je toho dost, ale pořád je to příjemné a patří to k tomu, co jsme dosáhli.

Kdyby vám někdo před začátkem turnaje řekl, že budete hrát finále, co byste mu řekla?
Určitě bych tomu nevěřila, myslím, že náš trenér pan Blažek to vyjádřil jasně tím, co nám řekl před finále. Že kdyby mu někdo předem řekl, že ho budeme hrát, volali bychom mu sanitku. Nikdo to nečekal, o to hezčí to je.

Který byl z vašeho pohledu nejtěžší český zápas? Bylo to zázračné čtvrtfinále s Austrálií nebo dramatické semifinále proti Bělorusku?
Řekla bych, že to bylo to semifinále. Pocity před zápasem i během něj. S Austrálií jsme věděly, že jsou to obhájkyně, neměly jsme co ztratit. A přitom se mohlo stát, že nemusí mít dobrý den, a když do toho dáme vše, může to vyjít. Překvapily jsme všechny i samy sebe. Jenže s Běloruskami to bylo jiné, byl to hratelný soupeř, porazily jsme je v přípravě a očekávalo se, že přes ně postoupíme. To nás svazovalo.

Váš trenér v jednom z rozhovorů prozradil, že takové ticho jako před utkáním s Běloruskem v reprezentační kabině ještě nezažil…
Přesně tak, to s tím souviselo. Před Austrálií to bylo uvolněnější, větší poklidné soustředění, protože jsme mohly jen překvapit. Ale tady jsme všechny věděly, že můžeme hrát finále. Hodně nás ten pocit svazoval.

Bělorusky vyrovnaly pár sekund před koncem normální hrací doby. Šlo se vůbec dát před prodloužením psychicky dohromady?
Abych řekla pravdu, já si to ani moc nevybavuji. Jste prostě v zápase. Ale člověk hlavně nesmí přestat věřit. Je to i o taktice, nejde jen o psychiku, protože některé hráčky už měly za sebou třeba pětatřicet minut hry a měly co dělat, aby to zvládly. Důležitá je tak lavička, bylo potřeba se nahecovat a hlavně pořád mít důvěru, že to dokážeme. Zbabraly jsme to v posledních vteřinách, tak jsme to chtěly napravit v prodloužení a nevzdát se finálového snu.

A kdy vám během mistrovství bylo nejvíc úzko, byl to právě tento okamžik?
To těžko říct, ale tenhle zápas byl nejtěžší. Do smíchu nám nebylo ani po Rusku, kdy jsme prohrály jen o pár bodů. Nebo po Španělsku, prohrálo se o víc, než se čekalo. Ale vždy jsme to překonaly.

Jaký byl vlastně ten český tým? Co muselo všechno klapnout, aby to takhle vyšlo?
Ze všeho nejvíce to byla skvělá parta, všechny jsme to dobře cítily. Když spočítáte i přípravu, byly jsme spolu asi tři měsíce, to začíná klasicky fungovat ponorková nemoc, ale tady to tak nebylo. Úplná pohodička, družstvo i s celým realizačním týmem. Jeden kolektiv, velké plus.

Přejděme ke Slavkovu. Co vás s ním všechno pojí?
Narodila jsem se ve Vyškově jako okresním městě, ale jinak všechno ostatní ze mě už patří do Slavkova. Považuji se za slavkovskou rodačku, strávila jsem tam mládí, mám tam trvalé bydliště, jen není tolik času tam být. Mám tam i rodinu, kamarády a tam jsem se i k basketbalu dostala.

Kdy jste s košíkovou začínala a byl to vždy váš vyvolený sport?
Začala jsem v devíti letech, předtím jsem tak trochu dělala balet. Když dnes vytáhnu baletní vysvědčení, s rodinou se tomu smějeme. Taky jsem chtěla jako dítě hrát na klavír, ale to mi brzy zatrhli, když jsem hrála basket. Ale to nevadilo, tak moc mě chytil.

Základ basketbalu vám vštípili slavkovští trenéři, již zesnulý Alois Rotrekl a Petr Brulík. Jak na ně vzpomínáte, vídáte se s panem Brulíkem?
S panem Brulíkem se bohužel už moc nevídáme, na oba dva a své začátky ale vzpomínám moc ráda. Chtěla bych jmenovat i Tamaru Fikarovou, s ní jsem se teď viděla, když jsem se byla podívat na basketbal na ISŠ Slavkov. Zavzpomínaly jsme, bylo to super. Mám teď před očima i další věc, viděla jsem na facebooku starou fotku našeho slavkovského týmu, když mi bylo asi deset. Krásná vzpomínka.

Z vašich slov je jasné, že do Slavkova se vracíte moc ráda. Moc času na to ale asi není, že?
Není. Pobývám většinou v Praze, protože tam hraji. Ale ve Slavkově mám kamarády, celou rodinu, tam jsem doma. Takže jsme tam i to stříbro pořádně oslavili, všem moc děkuji za podporu, dlouholetou. Mně i rodičům gratulují lidé na ulici, a to nejen nejbližší známí. Je to skvělé.

Co si myslíte o současném slavkovském nebo i vyškovském basketbalu?
No celkově o slavkovském nebo vyškovském basketbalu velké informace nemám, je to možná trochu chyba, omlouvám se. Vím, že kluci ze Slavkova se dali dohromady a hrají, ale nic moc dalšího. Obecný problém spočívá v malém počtu dětí, co zkouší basketbal, zvlášť u holek asi není takový zájem. Snad se to zlepší.

Pojďme ještě k vaší kariéře. Už na přelomu tisíciletí, v pouhých patnácti letech, jste vstoupila do extraligy v dresu Králova Pole. To musel být velký skok v takovém věku?
Určitě, tenkrát v Brně to nečekaně přišlo. Byla jsem tam jako dorostenka a mezi ženami v té době bylo na trénincích docela málo hráček. A tak vždy dobírali z dorostenek a já byla najednou mezi nimi. Spíš jsem se tam rozkoukávala, ale jsem za to vděčná.

V dosavadní kariéře jste prošla už pět klubů, zkusila jste i slovenskou Nitru. Kde se vám nejvíc líbilo?
Každé mělo svoje, nechci si jedno zvolit. V Nitře to bylo moc zajímavé, začala jsem tam i studovat. Skončila mi ale hráčská smlouva a přestoupila jsem do Prahy. Bakalářské studium ale ještě pořád dokončuji v Nitře, snad se mi to povede letos. Až to zvládnu, pak se uvidí, co dál. V USK mi bude končit smlouva, člověk přemýšlí i o zahraničí, což dřív kvůli závazkům moc nemohl.

Co studujete? Dá se to zvládnout, hrát v Praze a studovat v Nitře?
Studuji management podnikání. Je to časově složitější, ale člověk si to musí nějak rozložit. Ve škole mi vychází maximálně vstříc, mám individuální plán. Dá se to vždycky nějak vyřešit, i když pomaleji. Kdybych studovala normálně, už bych byla inženýrkou.

Jak byste popsala svou hru? Prozradíte silné stránky nebo máte i nějakou herní slabinu?
To se strašně těžko hodnotí, je to na druhých. V reprezentaci i klubu je vždy více trenérů, každý vidí něco jiného, získávám tak spoustu cenných rad. Jistěže je ale vždy co vylepšovat.

Máte za sebou i olympijské hry v Pekingu, jak na ně s odstupem dvou let vzpomínáte?
Olympiáda je určitě něco jiného, jedinečného. Byl to splněný sen a navždy mi to zůstane v paměti. Hrála jsem v ženské reprezentaci poměrně chvilku a hned olympiáda. Ale teď mám v živé paměti něco jiného, mistrovství světa, takže je to trochu zastíněné.

Jak vypadá váš aktuální program pro příští dny a týdny? Můžeme vás potkat i na Vyškovsku?
Nevím, zatím mě nikdo s žádnou akcí nekontaktoval, ale jak mi to zase vyjde, budu ve Slavkově. Tam mě můžete vidět. Jinak už jsme začaly zase v klubu, takže bude o to míň času.

Edita Šujanová

Narozena:
23. května 1985
Místo narození: Vyškov
Bydliště: Slavkov u Brna
Herní post: pivot, křídlo

Kluby:
ŠSK Komenského náměstí Slavkov
BK Brno – Královo Pole
BK Strakonice
BK INPEK UKF Nitra,
ZVVZ USK Praha (v současnosti)

Největší úspěchy:
1998 – Pohár rozhlasu, Okresní přebor – 1. místo
2000 – vstup do ženské extraligy
2001 – ME kadetek – 4. místo
2005 – ME U20 – 9. místo
2006 – nejlepší střelkyně slovenské extraligy, nejlepší sportovec města Nitry
2007 – ME v Itálii – 5. místo
2008 – středoevropská liga (Nitra) – 1. místo, nejlepší hráčka turnaje
2008 – OH Peking – 7. místo
2009 – XXV. Univerziáda – Srbsko – 4. místo
2009 – Česká extraliga – 2. místo, Český pohár – 1. místo (obě USK Praha)
2010 – MS žen – vicemistryně