„Volejbal je u mě jasná jednička, hrával jsem divizi za Univerzitu. Ale jsem třeba i žákovským mistrem republiky v hokeji. V kategorii starších žáků jsme československý titul vyhráli ze Zbrojovkou v roce 1959. Jako kluk jsem hrával v Líšni první ligu v pozemním hokeji. Tenkrát v tomto sportu ale jiná liga nebyla (úsměv). Nejvýš jsem to dotáhl v basketbalu. V Líšni jsme tehdy hrávali druhou ligu. Jako Líšňák jsem tam samozřejmě hrával fotbal. Teď ještě pořád externě sport vyučuju na veterině, (Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, pozn. red.) teda volejbal a lyžování. A mám i kvalifikaci lyžařského cvičitele. A v posledních letech jsem vášnivý cyklista. Vloni jsem udělal osobní svěťák, najel jsem 9 300 kilometrů,“ jen stručně shrnuje své sportovní aktivity, které dokladují jeho všestranný sportovní talent. Kdo ho zná, tak ví, že to rozhodně není vychloubání.

V Bučovicích moderoval především mužský letní turnaj. V té době nejkvalitnější českou antukovou soutěž. Patnáct ročníků Memoriálu Ing. Vladimíra Spirita. Na něj se sjížděly české a slovenské extraligové kluby. A sokoli ho zvali i na jiná významná utkání.

„Jezdil jsem tam moc rád. Ať už venku nebo v jejich maličké hale, vždycky tam byla vynikající a naprosto specifická atmosféra. Vždycky chodilo dost diváků a hlavně místních patriotů. Tam se prostě vždycky fandilo a fandí. Moc jim přeju, že se probojovali do první ligy, což není náhoda. Zbyněk Čížek (manažer a trenér, pozn. red.) pro to udělal víc, než je běžné, volejbalu podřídil celý svůj život. A vlastně celá jeho rodina, včetně rodičů,“ zdůrazňuje.

Nejen v Bučovicích si Kosík udělal moderátorské jméno. Slovem provází zápasy v Brně, dvacet let bavil diváky na populárním Vranovském létě, moderoval turnaje v Břeclavi, plážové ve Slavkově u Brna i jinde na Moravě. Pracoval pro svazovou televizi, která přímo přenáší zápasy extraligy mužů a žen. O odbornosti jeho komentářů nelze vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pochybovat, ale dokáže do nich vždycky dát něco navíc.

„Jednou jsem do Bučovic přivezl takové skládačky, tleskačky z tvrdého kartonu. Někteří si je tam nosí doteď. A stačí pár lidí, aby s nimi udělali pořádný rachot. Tam máš nad sebou galerku, kde se navíc bouchá do zábradlí. A tehdy tam plácalo dvě sta lidí. Nemělo cenu do toho něco říkat. Díky tomu, ale samozřejmě byl tam i vynikající mančaft, byli Bučováci tehdy jako druholigový tým schopní hrát jako rovný s rovným i s první ligou a extraligou v Českém poháru. Jezdil jsem tam právě na takové významnější mistrovské nebo pohárové zápasy,“ vzpomíná.

Na letním Spirit cupu si mohl dovolit i víc. Mistrovské zápasy přece jen svazují určitá pravidla. Na memoriál si sokoli vždy pozvali nějakého významnějšího hosta, známou osobnost. Asi před pěti roky tam do jeho „osidel“ padl výborný fotbalista Zbrojovky a současný neméně úspěšný šoumen Petr Švancara.

„On, jak samozřejmě zdůrazňoval, volejbal hraje výborně. Takže jsem ho pozval na kurt, jestli vybere můj servis. Stal se z toho náš přímý souboj, byla to velká sranda a diváci se bavili," připomněl, ale výsledek sdělit nechtěl. Že by z úcty ve Švancimu?

Jako hlasatel a moderátor samozřejmě potkal i řadu jiných slavných osobností. V extraligových zápasech v Brně jsou pozápasové rozhovory s trenéry a hvězdami utkání samozřejmostí. Vybrat z nich tu nejslavnější si netroufal, nechtěl. S příkladem však souhlasil.

„Na bíči (plážový volejbal, pozn. red.) na Káčatech se jednou objevil Augustin "Gusta" Bubník. Pro mladé upozorňuju, že to byl náš reprezentant v hokeji, mistr světa z party, kterou režim v padesátých letech pozavíral po vykonstruovaných obviněních. Jeho to nezlomilo a proslavil se jako trenér ve Finsku, kde položil základy k tomu velkému vzestupu finského hokeje v sedmdesátých letech. My jsme si velmi dobře popovídali nejen o tom, ale třeba, že v Brně je jeho příjmení velmi slavné. Podobných rozhovorů bylo víc, ale tento byl přece jen hodně specifický. Pan Bubník byl svého času i poslancem českého parlamentu…,“ zamyslí se.

Jako všestranný sportovec by se nebál komentovat i jiné sporty. Vyjímá z nich basketbal, prý by se musel napřed naučit pravidla, protože se za tu dobu velmi výrazně změnila. Rozdíl mezi komentátorem a hlasatelem si moc nepřipouští. V každém případě je ale potřeba důsledná příprava.

„Jako bývalý ligový trenér si myslím, že tomu dost rozumím. Občas se mně podařilo lidi i trochu zblbnout, (úsměv) ale věřím, že to dokážu vysvětlit. V zápasu seš sice moderátor, ale u toho i hlásíš technické věci, sestavy, střídání, žluté karty. Na to se musíš pečlivě připravit. Přesně znát specializaci hráčů, teda kdo je smečař, blokař, univerzál, libero. Jaká je minulost hráčů, třeba reprezentační, jejich působení v zahraničí. Samozřejmě, kdo chybí a z jakých důvodů. Jaké měli oba soupeři před tím výsledky, kolikátí jsou. A rozhodně musíš znát historii klubů. Pokud to chceš dělat dobře, tak je toho opravdu dost. Já jsem si k tomu dělal statistiky třeba úspěšných útoků, es ze servisu, pokažených podání. Dnes to mají kluci jednodušší, všechno už se zpracovává elektronicky. Já jsem si to musel dělat sám a dělám to dodnes,“ upozorňuje.

Moderátorské zkušenosti by samozřejmě mohl rozdávat, a bylo by to i na knížku. V ní by určitě připomněl i své hudební zájmy a zážitky s kytarou ve skupině Kosí bratři. S humorem sobě vlastním ale upozorňuje, že člověk se musí učit, i když mu už bylo pětasedmdesát. Třeba moderovat utkání pro prázdné tribuny.

„Teď komentuju zápasy volejbalové extraligy žen Kéniku. (SK Královo Pole Brno, pozn. red.) Tam je povinnost mít hlasatele. A víš, co je sranda? Nejsou tam žádní diváci. V pauzách pouštím muziku… Pro koho? V utkání řvu do mikrofonu, Kénik do toho, volám Brno jedeme. Ono je to teď hodně slyšet. Když tu nedávno hrála Ostrava, tak mě mladej Pomr (trenér Zdeněk Pommer mladší, pozn red.) zdrbal, abych nechal toho fandění, na to že jsou diváci,“ s úsměvem přidal veselou perličku ze zrovna ne radostné současnosti.