Pro Bučovice to bylo druhé za sebou a dokonce s právem postupu do extraligy, protože play-off se ze známých důvodů nehrálo. Klub ovšem svazovou nabídku nevyužil. Ve třiadvaceti letech se Perry možnosti opět si zahrát nejvyšší českou soutěž nevzdává.

„Ano, je to můj sen a snažím se na tom pracovat. Uvidíme, jak to půjde. Pokud by přišla nějaká rozumná nabídka, tak bych ji konzultoval s panem Čížkem (Zbyněk Čížek, manažer a trenér Sokola Bučovice, pozn. red.) a věřím, že bychom se na něčem dohodli,“ netají své ambice.

Teď ovšem veškeré sportovní plány hatí koronavirus. Nový ročník první ligy volejbalistů vůbec nezačal. I možnosti trénovat společně jsou aktuálně prakticky nulové.

„Alespoň fyzičku si samozřejmě musím udržovat. Například teď v novém roce jsem si připlatil takový domácí kurz u kondičního trenéra Radima Hrušky. Jedu v něm druhý týden a celý je na šest týdnů. O víkendu se s přítelkyní snažíme vyrazit na hory, minulý víkend jsme se byli podívat na Pradědu. Pro každého sportovce je nepříjemné, když se nehraje, ale musíme to nějak vydržet,“ ujišťuje rodilý Angličan.

Do České republiky, přesněji na Moravu do Šumperku, se rodina přestěhovala, když mu bylo sedm let a chodil do první třídy. Otec je Angličan, maminka Češka a sportovkyně. Ve volejbalu to dotáhla až do druhé ligy a právě ona měla rozhodující vliv na to, že se Marek vydal stejnou cestou.

„Když jsme se přestěhovali z Anglie, začal jsem hrát baseball. Pak to byl čtyři roky fotbal, dokonce i házená a v posledních ročnících základní školy závodně florbal. Pak rozhodla mamka, že na sport s hokejkou jsem moc vysoký a přihlásila mě do volejbalu. Vůbec mně to nevadilo, protože jako dítě jsem s ní sjezdil mnoho zápasů a turnajů,“ popisuje svoji cestu k volejbalu.

V Šumperku se tehdy hrál krajský přebor, ale upřímný mladík do party nezapadl. „Možná jsem pro ně byl moc arogantní,“ připouští s úsměvem. Proto s maminkou zvolili, takříkajíc, vítězný ústup. Dvakrát týdně spolu chodili do Dolních Studýnek na sokolovnu, kde pilovali základy volejbalu.

„Do toho jsem jezdil jednou týdně do Přerova na trénink, protože jiný mládežnický klub poblíž nebyl. Ve čtrnácti patnácti letech jsem vstával ve čtyři ráno, abych stihl první ranní vlak, což nebylo moc příjemné. Nemohl jsem se dočkat, až půjdu na střední školu do Brna, kde jsem se mohl volejbalu věnovat naplno,“ oprašuje i nepříjemné vzpomínky.

V Brně pak během poměrně krátké doby dosáhl, jak sám říká, svého dosavadního volejbalového vrcholu. Za klub Volejbal Brno hrál extraligu juniorů i mužů, jako host v Tesle Brno první ligu. Zápasy evropského Poháru CEV byly zmíněny v úvodu.

„Pro mě asi byl nejlepší rok, když jsem byl ve třeťáku střední školy. I když byl nejnáročnější a navíc jsem byl dlouho zraněný. Ale volejbalově jsem byl na vrcholu. Doufám, že nebude poslední. Hrál jsem tři ligy naráz. V extralize juniorů s Volejbalem Brno jsme skončili na druhém místě. S Teslou Brno jsme byli v mužské první lize do mého zranění v první trojce, hrál jsem extraligu mužů a v CEV cupu jsem si zahrál proti Davidovi Konečnému (český reprezentant, pozn. red.) On tehdy s francouzským Tours pohár vyhrál a my jsme s nimi odehráli dva slušné zápasy,“ vzpomíná tentokrát v lepším rozpoložení.

Do prvoligových Bučovic ho pak víceméně přivedlo zranění vyhřezlé plotýnky. Nepříjemná věc. Proto se „stáhl“ do Tesly a čekal na návrat do extraligového Volejbalu. Ten se ale nekonal.

„Na začátku sezony 2017-2018 jsem byl zraněný, půl sezony jsem se léčil a moc jsem se s tím ani neuměl srovnat. Do toho to byl můj maturitní ročník. Tak jsem Volejbalu oznámil, že se chci vrátit, až budu úplně v pořádku. „Pozvánka“ ale nepřišla a tím pádem jsem hrál další sezonu v Tesle. Tam to postupně nevypadalo dobře a mužstvo se v podstatě rozpadlo. A do toho jsem dostal nabídku z Bučovic od Zbyňka Čížka. Jeho podmínky se mně líbily, takže nebylo co řešit,“ popisuje přestup k sokolům.

V Bučovicích hraje druhou nejvyšší českou soutěž jako čistý amatér. Pracuje na plný úvazek ve firmě na prodej a servis kávovarů. Je jakýmsi dispečerem, přijímá zakázky a za firmu díky své angličtině jedná se zahraničími partnery.

„Tuhle práci mám od června a protože se zatím nehrálo, tak jsem nemusel řešit, jak ji skloubit s volejbalem na prvoligové úrovni. V předchozí práci jsem si mohl směny nastavit tak, abych na trénincích a v zápasech fungoval na sto procent. Počítám, s tím, že to tak bude, až zase začneme hrát. Úspěchy našeho mužstva nejsou náhodné. Je za tím obětavost všech lidí v klubu. My hráči máme výbornou partu. Někteří spolu hrajeme už delší dobu. Kádr se v poslední době výrazně omladil, takže si máme co říct i mimo hřiště. Pořád to bereme tak, že to je sport, ne zaměstnání. Že to děláme proto, aby nás to bavilo,“ vypichuje hlavní přednosti týmu.

V něm má kromě postu univerzála na starosti i kasičku. Tedy výběr pokut či penále za prohřešky spoluhráčů (samozřejmě i své). Jako u jiných mužstev sazebník zahrnuje pozdní příchody na tréninky a zápasy, inkasované žluté a červené karty, ale kupodivu i některé herní chyby.

„Platí se třeba i za servis pod sako nebo útok pod sít. Z toho se nikdo nevykroutí a každý raději zaplatí, než aby se o tom moc mluvilo. (úsměv) Teď je to ale bída, tím že se nehraje a skoro vůbec netrénuje, tak je kasa prázdná. Není za co penalizovat. Tím, co se vybere, si obvykle vylepšujeme závěrečné hodnocení sezony, takže letos asi nebudou ani pokuty ani hodnocení,“ připomíná hrozící variantu, že soutěž vůbec nezačne.

Do sedmi let žil Marek Perry ve Worthingu, což je městečko úplně na jihu Anglie, asi patnáct kilometrů západně od Brightonu. Do Česka se rodina přesunula za klidnějším prostředím.

„Anglická mentalita je přece jen trochu agresivnější než česká. Všechno je přísnější. Třeba jako děti jsme ani nemohli jít sami ven, vždycky jen s operem (au-pair – hlídání dětí, pozn. red.) a ani to někdy nebylo dost bezpečné. Zkrátka, abychom všichni měli větší volnost. A to Česko, a Šumperk obzvlášť, splňuje. Kontakty s rodinou v Anglii ale udržujeme. A samozřejmě i některé zvyky. Třeba vánoční dárky rozbalujeme až pětadvacátého prosince ráno,“ říká opora volejbalových sokolů z Bučovic.