Davide, jak těžko se odchází od práce, která tě evidentně baví?

No už jsem zažil snadnější záležitosti, to máš pravdu. Tucet je tucet, dvanáct let, to není žádná kratochvíle, co hned pomine a prostě ji překročíte. Odchází kus mého já, nebo si aspoň na čas dává pauzu. Musím uznat zaslouženou. Rozhodnutí těžké, ale nutné. Prostě a jednoduše tahle maratónská etapa mého osobního Tour de Mach právě protnula cílovou pásku a moc to nepitvám. Raději.

Čím si vynahradíš kontakt se sportovními múzami?

Odříznutý kus sportovní duše jde asi nahradit zase jen světem sportu. Takže fandění, národní hrdost a vyškovské patriotství, někdy možná až fanatického kalibru, mi zůstanou navždy. Vyrůstal jsem v tom a jsem za to rád. Díky. Dál mě baví role hráče, navíc tam už nějaký ten pátek vyhrává zábava nad nutností dobrých výsledků, to je super. No a přimíchám do toho pořádnou dávku organizačních věcí spojených s neobvyklými florbalovými turnaji amatérů i profíků pod otevřeným nebem jménem Open Fair Vyškov. Po loňském nultém ročníku bychom s týmem pořadatelů rádi nabrali obrátky. Snad tím vším ukuchtím nějakou slušnou směsici, která mi zažene nebo aspoň utlumí chuť ty sportovní múzy zase naplno oslovit.

Kdy a jak ses vlastně stal sportovním reportérem? Má na tom zásluhu nějaká konkrétní osoba?

Ne, jen moje čirá mladická nerozvážnost. (úsměv) Už jsem tu minihistorku, co umí napsat jen život, někde asi dal všanc. Jestli se opakuji, račte prominout. Ještě jako akční a splašený vysokoškolák bez bázně a hany jsem zkoušel ovládnout malou soutěž ve Vyškovských novinách a přivlastnit si tak jejich firemní deštník. Psal se prosinec 2004. Počet fazolí ve vyfocené sklenici jsem odhadl náramně, ale dobu strávenou při převzetí výhry tehdy ještě v prostorách bývalé pošty už hůře. Z plánované minutky je nepatrně víc…

Jak se od té doby změnila redakce a lidé v ní? Jak redakční práce?

Nezůstal kámen na kameni. Vlastně jen ten šutr David tu pořád seděl. Teď vážně, řečí čísel jedno stěhování, tedy dvě domácí místa. Tři šéfové, čtyři různí majitelé, šest sporťáckých parťáků a celkově plus minus čtyřicet lidí, v tom jsem v posledních letech trochu ztratil přehled. No jo, vystudovaný kantor matematiky, co jiného byste taky od něj mohli čekat. Promiňte. A co se týče práce, tak tam je posun od čistě pevných linek a jediného mobilu v redakci, od počítání řádků, kreslení a lepení na „špígl" a podobných prehistorických praktik pro jediný týdeník po dnešní každodenní stranu a web, úpravu fotek, redakční software na tvorbu strany se vším všudy, bleskovou korekturu a podobně. Zvýšila se atraktivnost, ale taky hektičnost. Jako všude jinde.

A co sportovci a kluby? Jakou třídu třeba tehdy, když jsi začínal, hráli vyškovští fotbalisté a s jakými výsledky? V jakém stavu byl hokej?

Fotbalisté byli přeci vždycky prvotřídní. (úsměv) Tedy výkonnostně. Jinak už v době, kdy jsem byl novinářsky čerstvě vylíhnutým neopeřencem, hrál Vyškov divizi. Velkou příchuť tehdy měla derby s Rousínovem, šlo totiž o dvě hodně vyrovnané fotbalové party. A hokej? Ten už tehdy pomalu padal do propasti zapomnění, ale zuby nehty jej ještě držel pan trenér s velkým P, Emil Piloušek. Jenže když si ho navždy, smutně a náhle povolalo mužstvo tam nahoře, s kdysi neskutečně hokejovým městem to šlo od devíti k pěti. Jsem strašně spokojený, že co nevidět dostane nový zimní stadion. Už méně pak se způsobem, jak k tomu dojde. Ale co už. Bude tu.

Co považuješ za největší počin pro rozvoj sportu ve Vyškově a v okrese? Nebo co by sis proto v nejbližší době přál?

Aktuálně je to ten zimní stadion. Snad se plánovaná jedna zrušená hokejová sezona výstavby nějak nenápadně nerozmnoží a hokej tu klubově i generačně přežije. Delší pauza by znamenala krach všech nadějí do blízké budoucnosti. Krásný zimák za megacenu, ovšem liduprázdný. Pokud bych mohl vyslovit další přání, pak to bude dobrý konec fotbalového stánku ve vesničce kdysi jak z růže květ, jak zněla tamní klubová hymna. Je neskutečné, co se v Drnovicích stalo a děje. Tohle mauzoleum se musí nějak vlastnicky dořešit a využít, než úplně lehne popelem. A jestli mohu být neskromný, fantastická by byla konečně i vyškovská víceúčelová hala. Plánů a projektů už bylo dost, za to volného místa díky často osiřelým kurtům a sportovištím všeho druhu čím dál míň. Podmínky, v jakých třeba hrají basketbalisté nebo volejbalisté, jsou dost tristní. O florbalu nemluvě.

Určitě máš mnoho zážitků z okresních sportovišť. Vyber ty nejkurióznější? Nejveselejší.

Těch je opravdu moc. Třeba mě dost zarazilo, když jsem dělal rozhovor s basketbalovým světoběžníkem Ivo Högerem. Považuji se za člověka prostorově výrazněji řešeného do šířky i do výšky, ale jen, než jsem se před něj postavil a dal mu diktafon před ústa. Vypadalo to, jako když dáváte špici na vánoční stromek. Jeho 225 cm je opravdu věc. Nebo když jsem zjistil, že na atletickém mistrovství České republiky družstev ve Vyškově Zuzce Hejnové nestíhám, i když po závodě vyklusává. Anebo jsem zůstal zírat na nejmenovanou atletickou hvězdu kouřící pár hodin před startem potajmu za rohem. Nevšední pocit byl, když jsem se s foťákem propadl starou volejbalovou tribunou. Je toho spousta. Hodně se vám zaryjí do paměti setkání se slavnými sportovci a opravdu poznáte, jací jsou. Třeba golfové setkání ve Slavkově s Carlem Lewisem nebo úplně mladičkou začínající Martinou Sáblíkovou, to prostě nevymaže ani opakovaná amnézie.

A prozradíš i nějakou smutnější vzpomínku?

Vlastně nerad, ale i ty přicházely. V půlce listopadu 2005 jsem dělal rozhovor na zimním stadionu se zmíněným Emilem Pilouškem. O tom, jak se daří vyškovskému hokeji a bylo to chvíli před finálovým vrcholem dorostenecké sezony. Rozhovor šel do tisku tehdy v týdeníku, tedy s dvoudenním předstihem a během nich tato legenda náhle zemřela. Nic moc pocit, řeknu vám. Čest jeho památce. A smutno mi je, když vidím, že některé kluby a sportovní odvětví ve Vyškově i na Vyškovsku živoří, i když jsou hodně úspěšní. Jakoby existovaly nějaké koleje, nástupiště a pořadí sportů snad podle oblíbenosti.

Mezi sportovci máš určitě i mnoho přátel. Komu jsi fandil nejvíc?

Pokud jako správný patriot zůstanu u Vyškovska, pak výkonnostně je pro mě jedničkou Milan Petržela. Skromný kluk z Hoštic-Heroltic, co dobyl fotbalový svět. Ještě bych mu přál nějaké zvučné zahraniční angažmá. Dál nejde zapomenout Martina Müllera, ten se drží na české a teď už i evropské nohejbalové špičce tak dlouho, že to až není normální. Trochu „jágrovina". Vše nej přeji i gymnastce Nataly Hamříkové, křenovické slečně, jejíž jméno dlouhá léta dobře znají soupeřky z celého světa. Možná víc než z vyškovského okresu. Líbí se mi i velká líheň dobrých atletů na Vyškovsku, v tom jsme asi hodně výjimeční. Pokud jde o celý národ, tak u mě vede Jaromír Jágr. Je neskutečné, co Jay-Jay navzdory svému věku dokáže ve sportu, ve kterém i o deset let mladší borci už absolutně nestíhají. Kolik radosti už rozdal českým fandům, to je na sochu vedle svatého Václava.

Které sportovní akce na Vyškovsku ve své bohaté novinářské kariéře bys vyhodnotil jako nejvydařenější?

Z pohledu, co jsem z nich novinářsky stvořil, to musí zhodnotit jiní. Na to nemám právo a ani bych si netroufl, to nejde. Já jsem tak nějak vždycky nespokojený, zdá se mi. Myslím, že je to tak správně. A pokud máš na mysli sportovní akce na Vyškovsku jako takové, tak asi atletické mistrovství republiky družstev. Nebo basketbalová exhibice s prostějovskými superhvězdami. A tak dále a tak dále. Bylo mi ctí a národním svátkem být na nich všech přítomen. Děkuji.

Kamarádi tě znají i coby úspěšného florbalistu. Kam jsi to s tímto sportem dotáhl nejdál?

Co by florbalistu možná, ale co by úspěšného už asi méně. Prostě na střední škole nás naplno zastihla západní florbalová vlna a my jí podlehli. Tak nějak si nás adoptovaly Ivanovice na Hané, abychom s nimi hráli soutěž České florbalové unie, a my do toho šli. Ve Vyškově se nám to poskládat organizačně nepodařilo, vlastně ani dnes tu není registrované mužstvo dospělých. Proto i nápad na další plánovaný červnový florbalový Open Fair na vyškovské orlovně. Všichni jste srdečně zváni.

A jak jsi na tom s ostatními sporty?

Začínal jsem fotbalem, tlačen do hokeje, pak stolní tenis, tenis, pak ten florbal, pořádně neumím nic. (úsměv) Ne, dobře, tak stále se stejnou partičkou už florbalových vysloužilců hrajeme pro radost, tenis mě bude provázet podle mě celý život a rád zkouším nové věci. Prosím vás, aniž bych tím naznačoval, že nemládnu, začal jsem na podzim i s golfem. Nějak se nezadržitelně mění i ty sportovní priority. Organizace, tenis a golf…ajaj

Nedávno jsi napsal hezkou knížku o své hlavní profesi, tedy kantořině, Deník Kantora. Jak si vede a bude mít nějaké pokračování?

Pravda je, že jsem hravý typ a v posledních letech si hraji i na autora delších textíků než jsou ty novinářské. Deník Kantora vyšel v září 2014 a všichni kolem říkají, že si vede dobře. Jen já jsem zase nespokojený. Pravda je, že před vánočními svátky měl dotisk. Takže fajn. No a protože jsem změnil svoje učitelské bojiště, a na tom, na kterém válčím aktuálně, je trochu klidněji, tak pokračování tohoto formátu neplánuji. Ale právě startuje něco zbrusu nového, můj druhý pokus o vtipné a účelné knižní batole.

Jaké? Prozradíš víc?

Už můžu, startovní výstřel zazněl. Jmenuje se Manuál Studenta aneb xx chvatů, jak dostat střední na lopatky. Výsledkem by měla být opravdu příručka, prostě materiál, kniha, kterou by měl čerstvý středoškolák dřímat v rukou při vstupu na ten či onen „ústav". Jak to přežít a co prožít. Už fungují i facebokové stránky, kde v první fázi sbíráme od všech jednotlivé názvy kapitol, které manuál bude mít. Každý může přispět, každý může být spoluautorem, každý bude v knize uveden. Takový odvážný pokus s pomocí všech, kteří chtějí přispět svou trochou do mlýna. Jak to dopadne, to je čistě ve hvězdách.

Těšíme se. A co takhle nějaké poutavé čtení ze sportovišť Vyškovska?

Řekl bych, že to nehrozí. Ale při křtu deníku kantora jsem o premiéře i derniéře v jednom mluvil taky. Kdo ví, jaká grafomanská úchylka mě chytí příště. Každopádně tu sportovní novinářskou, alespoň nějak pravidelnou jako doteď, v nejbližší době neplánuji. Chci ze srdce poděkovat všem, kteří to se mnou v pozici novináře vydrželi, ať už patřily na jakoukoli stranu barikády. Díky moc za vše, hodně štěstí, bodů, branek, gólů, vítězství, postupů a titulů. Hezký den a nashle.