Letos jej z 52 startujících dokončilo pouze 36, z toho tři ženy. Startovalo celkem pět žen, čtyři z ČR a jedna z Itálie. Dvě z po 22 hodinách skončily. „Vlastně to ani není klasický závod, je to týmová práce, zkouška toho, co zvládne vaše tělo a vaše mysl,“ zdůrazňuje jedna z těch tří „železných žen“ Iva Rozehnalová, členka vyškovského klubu Spartan Training Group a pisatelka úvodu následujícího rozhovoru.

Co musí mít sportovec za sebou, aby takový závod zvládl?
Nevím, zda se můžu nazvat přímo sportovkyní. Jsem jen člověk, kterého sport odjakživa bavil a baví stále. A co by měl mít za sebou? To nejde říci jen tak, v každém případě, pokud se člověk chce zúčastnit závodu typu Hurricane Heat na 24 hodin, musí zvládnout nejprve přinejmenším šestihodinový nebo dvanáctihodinový, aby měl představu, jaký je princip a systém tohoto "závodu". Slovo závod jsem dala schválně do uvozovek, protože to není myšleno klasickým závodem. Hurricane Heat se zaměřuje na týmovou práci a na čtyři základní pilíře Kodexu bojovníka: tzv. Warrior Ethos. Tradice ztělesněná bojovníky antické Sparty. Každý člen týmu spolupracuje s ostatními, aby dosáhl cíle, kterého by sám nikdy nedosáhl. Je to týmová práce a duševní síla.

Jaké jsou disciplíny a která je nejtěžší?
O sed-lezích už víte. Celé je to neskutečný dril. Máte pouze tři asi třicetiminutové pauzy na jídlo, rychlé převlečení a doplnění energie. Startuje nás 52. Jsme rozděleni do tří týmů (červení, modří a žlutí). Plníme úkoly buď jako tým všech 52 zúčastněných nebo jako tým podle barvy. Nechci a nebudu popisovat všechny úkoly. Můj názor je ten, že kdo chce vědět, co se tam děje, měl by si to vyzkoušet. Hlavní pokřik Hurricane Heat účastníků zní „WE ARE THE STORM“, v překladu to znamená „My jsme bouře“.

Co to znamená v praxi?
Odpovím nepřímo. Jeden známý, kterého si upřímně vážím, mi před závodem řekl: „Jestli chceš zvládnout bouři, musíš se jí sama stát“. Tím chci jen říct, že musíte začít uvažovat zcela jinak, abyste takový dril zvládl.

Trochu jste se vyhnula popisu disciplín.
Úkolů je opravdu velké množství. Například pochod s nasazenými začerněnými brýlemi, kdy se držíte svého partnera za batoh a musíte se spoléhat na to, co vám řekne váš týmový drillmaster. Posloucháte jeho pokyny: kde, kdy a jak stoupnout, zvednout nohu, abyste překonal určitý okruh. Musíte jej vnímat. Většina z nich na vás mluví anglicky. Musíte se soustředit o to více, když se ještě střídáte v nošení stavební palety a nic nevidíte. Slovenský Ráj jsou hory, tudíž hlavní drillmaster využívá kopců a brdů k překonávání toho daného okruhu. Dále pak takzvané body carry. To znamená, že se vzájemně nosíte v týmu. V týmu nás bylo např. 15 a museli jsme se vzájemně nosit. Každý z nás měl na zádech, po celou dobu těch 24 hodin, a také tohoto zmíněného nošení svůj batoh, který vážil bezmála 20 kilogramů u žen a 25 kilo u mužů.

To je tedy něco…
Nebo další, například zdolávání multiringu (ručkování) a slipwall (šikmá stěna, která má z šikmé strany pro závodníky lana, která vám pomohou stěnu překonat. My jsme ta lana měli oddělaná a museli jsme si vzájemně pomoci), velmi těžké klikování ve trojici (to je taková hříčka u kliků, dva klikují na zemi a třetí na ramenou těch dvou, kdy se různě střídáte), neuvěřitelné množství burpees (tzv. Angličáky). Některé jsme dělali i s batohy na zádech, dále pak množství výpadů a dřepů, nekonečná "kačenka", tedy chůze v nízkém dřepu s batohem vepředu na čas. Hodně těžká pasáž je na konci. Zde jsme dostali tzv. vyřazovací úkol na čas. S batohem na zádech máme zdolat trasu v lese nahoru do kopce a poté z kopce v „medvědí chůzi". Batoh vám neustále přepadává přes hlavu, je to nepříjemné, ale abyste zvládl časový limit, musíte jít.

Byly třeba nějaké nečekanné komplikace?
Já v první třetině tohoto „závodu“ spadla na ledě s batohem tak „šikovně“, že jsem si narazila zápěstí. V ten moment jsem dokonce měla strach, že jej mám zlomené a upřímně, nebyla jsem sama, kdo tam padal. Byl to opět jeden z časových úkolů a všichni jsme se snažili limity splnit, proto ty pády. Bohužel mé zápěstí oteklo, bolelo a při závěrečné „medvědí chůzi“ jsem ho potřebovala. Bolest musíte překonat a jít, opírala jsem se o něj z posledních sil, ta bolest byla děsná, ale v hlavě nemáte nic jiného než to, že opravdu musíte jít a splnit časový limit, jinak končíte. A právě zde skončilo dost účastníků, mimo jiné i ty dvě ženy. Chce se vám brečet, protože s nimi trávíte téměř 23 hodin a ony hodinu před koncem končí. Bohužel je to tak, a vy jste rád, že tento smutný okamžik nepotkal vás. Pláčete štěstím, které máte vy a současně smutkem, protože nechcete, aby skončil někdo jiný. Berete to tak, že jste byli tým a chcete jako tým dokončit. Nejde to, to jsou pravidla.

Takže ještě jednou, která disciplína je nejtěžší?
Už jsem to naznačila, Hurricane Heat 6h, 12h a 24h nejsou závody, jsou to extrémní fyzické a psychické testy charakteru, týmové práce a vedení. Nelze jednoznačně říci, která disciplína je nejtěžší, těžké jsou všechny. Některé ne fyzicky, ale hlavně psychicky. Tyto "závody" jsou vedeny tzv. drillmastery, kteří využívají klimatických a jiných podmínek k tomu, aby vás, co nejvíce vyčerpaly, vy pak musíte přijít sám na to, zda umíte pracovat v týmu či nikoliv. Také přijdete na to, zda to při tomto drilu vydržíte a nebo vzdáte.

Jaké vybavení je nutné?
Vybavení je na každý HH jiné. Drillmaster vám asi tak týden před startem zašle nebo zveřejní tzv. gearlist, neboli seznam věcí, které je zapotřebí mít s sebou na startu. Na některých HH, co jsem se zúčastnila jsme měli desky o různých šířkách, tloušťkách apod., nebo to byly klády, dále např. lana, paracord… duct tape (univerzální lepící páska pro balení, značení apod.), nůž, nafukovací lehátko a spousta jiného vybavení. Když jsem byla vloni na Lipně, měli jsme mít s sebou nafukovací lehátko. Dalo předpokládat, že se budeme koupat, případně plavat ve vodě. HH se konal koncem září a zrovna v tom daném víkendu se nejvíce ochladilo. Tudíž si dovedete představit, že koupání není až tak příjemné. Startovalo se v sedm hodin večer a finišovalo v sedm ráno. A noční a brzké ranní teploty byly docela nízké. Přesně tak to bylo i nyní HH24 ve Slovenském Ráji. Byl dokonce únor. Denní teploty, kdy svítí sluníčko, docela ujdou, ale v noci a nad ránem už je vám zima. Konkrétně teploty v noci padaly až k minus 10°C, foukal vítr v nárazech a na mnoha místech se držel led. Pocitová teplota byla snad minus 18°C. A to máte za sebou již několik hodin fyzické a psychické zátěže.

Jde tedy o soutěž týmů. Jak funguje spolupráce v týmu? Pomáhala jste někomu nějak víc, nebo jste sama potřebovala nějakou zásadní pomoc?
Pomáháme si, jak jen můžeme. Dokonce se dělíme o jídlo i pití. Pokud má jeden z nás jakýkoliv problém, jsme tým. Moje odpověď tedy zní, ano pomáhala jsem (upřímně jak to šlo), komukoliv bez ohledu na jazykové bariéry, protože mezi startujícími je spousta cizích státních příslušníků mluvících nejen anglicky. Angličtina je v tomto případě tím nejjednodušším jazykem, jelikož spousta těchto závodů je vedena právě v angličtině. A zda jsem potřebovala já osobně pomoc? Ne, nepotřebovala.

Za 24 hodin určitě přijde krize, možná i víc. Potkala vás? Jak se s ní lze vypořádat?
Krize přijde dříve nebo později, určitě ano. Čtyřiadvacet hodin je opravdu dlouhá doba. Upřímně, ono se to nezdá, když se řekne jeden celý den, ale pokud máte plnit jakékoliv úkoly, které vás mají unavit, vyčerpat či jakkoliv ovlivnit vaši psychiku, je to opravdu dlouho. Dlouho i proto, jaké je počasí, prostředí, podmínky a jiné věci. Krize mě potkala a myslím, že každého z nás. Možná každého v jinou dobu, ale určitě potkala. Pro mě, znám své tělo, byla nejhorší noc a brzké ranní hodiny. Padá na vás únava. Celou dobu nosíte na zádech batoh o cca 20 kilogramů, který nemůžete sundat. A brzy ráno, když už jste opravdu docela unavení, vás čeká ještě dlouhá doba do cíle. Startovalo se ve 13.00 v pátek a finišujete ve 13.00 v sobotu. Vypořádat se s únavou? Nejde, buď ji překonáte nebo končíte. A na tom ztroskotalo docela dost lidí. Únava ráno, únava v noci. Opravdu tam někteří skončili. Je to právě jen na vás jak dokážete ovládat svoji mysl a rozdělit fyzické síly tak, abyste to vydržel až do konce i přesto, že musíte fyzicky hodně zabrat.

Vypadá to, že jsou pasáže, kdy jde skoro o život. Byla jste na takové hraně?
Ano, jsou tam pasáže, které jsou hodně náročné. Dnes s odstupem času vám budu tvrdit, že to bylo fajn. Ale v ten daný okamžik? Já nevím, asi vám teď řeknu, že já si to užila, a šla bych do toho znovu. Asi to ukončeme tím, že já problém neměla, necítila jsem, že bych to nezvládla, naopak, vyzkoušela jsem, kde mám své hranice. A bohužel jsem na ně nepřišla, jednoduše jsem ty hranice nenašla, a to je to, co vás žene dál.

Jak se motivujete na lehčí závody? Jakou další metu - výzvu plánujete zdolat?
Neřeším, co je lehčí a co je těžší. Já si každý HH užívám. Baví mě to, i přesto, že jsem vždycky ve stresu, protože nikdy nevíte, do čeho jdete, co vás čeká, co na vás drillmaster vymyslel. Osobně si myslím, že to tak musí být. Další metu? Neustále je mi předhazováno AGOGE. Účast na tomto šedesátihodinovém drilu je podmíněna právě zvládnutím HH24. A nebudu zastírat, že mě to neláká. Ano a docela hodně. Jen startovné a veškeré vybavení je docela finančně náročné, a to je asi hlavní důvod mé zdrženlivosti. A pak malinké obavy, že bych zklamala okolí, kdybych nedejbože nedokončila.

Jak vypadá vyškovský klub? Máte nějakého osobního trenéra, nebo někoho kdo vám pomáhá nejvíc?
Vyškovský Spartan Training Group je vlastně tréninková skupina. Tréninky máme třikrát týdně, a to jak silové, vytrvalostní, tak speciální překážky. Osobního trenéra nemám. Já sama jsem certifikovaný trenér. A nejvíce mi pomáhají všichni v mém okolí. Od hlavního trenéra STG skupiny Petra Urbana, přes všechny naše členy, ale hlavně mi pomáhá moje rodina, která musí, bohužel, tolerovat moje absence.