Motto: „Nabízíme lidem uzeniny vonící domovem, které znali ze zabíjaček.“

Okamžitě fasuji bílý plášť kvůli přísným hygienickým předpisům, které se na výrobu masných produktů vztahují, a vyrážím se svým hostitelem na obchůzku. Čeká ho další náročný den, i přesto mu ukradnu pár desítek minut, protože chceme společně s Velkopopovickým Kozlem a čtenáři Deníku najít nejšikovnějšího fachmana vyškovského regionu, kterého pak Kozel odmění za poctivou práci a jeho řemeslný kumšt.

Romana Vlacha přihlásil do soutěže jeden z jeho spokojených zákazníků. Už z prvních slov uzenáře je jasné, že za ty roky, kdy jeho rodina uzenářství provozuje, jich bylo nespočet. „Můžeme se pochlubit několika generačním odkazem. Už můj pradědeček začal se živností. A jelikož byla znárodněná, tradice se přetrhla. Vrátili jsme se k ní po revoluci,“ líčí počátky rodinného uzenářství Vlach.

Přes nepříznivé podmínky dané tehdejším režimem ovšem ani dědeček pana Vlacha z řetězu uzenářů nevypadl. Právě s ním propadl masnému řemeslu i tehdy malý Roman. „Dědeček chodíval aspoň po zabíjačkách, když nemohl podnikat, a mě brával s sebou. Už tenkrát jsem se v oboru našel. Mrzí mě, že zabíjačky poslední dobou upadají,“ povídá uzenář.

Nejlepší odměnou po práci je pro pana Vlacha samozřejmě odpočinek a trocha toho sportu.


Pana Vlacha jsem se zeptal na tajemství jeho úspěchu. Prozraďte nám, co podle vás děláte lépe než ostatní a kvůli čemu se vaši zákazníci stále vracejí?

„Snažíme se dělat poctivou uzeninu, která by se blížila domácím výrobkům, na které byli lidi zvyklí právě z dob zabíjaček. V tom by snad mohlo být naše tajemství.“

Na co se nejvíce těšíte po dni plném práce?
„Práce je sice hodně, ale člověk si musí najít čas na odpočinek a právě na ten se těším. Volný čas většinou věnuji sportu, hraji rekreačně fotbal a florbal. K tomu si taky rád zaplavu.“