Nechme stranou, zda je to ve větší míře pravda, či nikoliv. Liší se případ od případu. Každopádně faktem je, že přibývá dat, podle nichž se lidem s obezitou dostává nejen obecné diskriminace, ale podle provedených zahraničních výzkumů i horší zdravotní péče.

Zvykli jsme si na různé kampaně a osvěty à la „zbavte se obezity“. V poslední době se stále častěji objevují snahy, mající obézní zbavit spíš než jejich faktických kilogramů břemene, které nosí ve smyslu sociálního stigmatu.

Štíhlost – ukazatel úspěchu

„Lékař nemusí být zábavný, ale neměl by v pacientech vyvolávat strach. Pro mnoho obézních pacientů může být interakce se systémem zdravotní péče vyloženě skličující.“
Kimberly Gudzune

Jedna z kampaní je dílem organizace ECPO (European Coalition for People living with Obesity). Zvyšte povědomí o škodách, které mohou být způsobeny stigmatem obezity a nadváhy, vybízejí protagonisté. Jejich cílem je aktivizovat odborníky, média, politiky, pacienty, rodinné příslušníky a vůbec všechny, kterých se problematika obezity týká, aby hledali efektivní řešení pro zastavení stigmatizace obézních – tedy předpojatosti vůči lidem s vyšší váhou a jejich negativního hodnocení. Nálepky, že jsou líní, méně inteligentní, nemají pevnou vůli, že si za kila navíc mohou výhradně sami, protože moc jedí a málo se hýbou.

Světové výzkumy dnes ukazují, že diskriminace na základě váhy je patrná i v zaměstnání, ať už při pracovních pohovorech, nebo při kariérním postupu. Z průzkumů provedených v USA například vyplynulo, že diskriminace na základě vyšší tělesné hmotnosti je druhou nejčastější zažívanou formou diskriminace u žen a třetí u mužů.

„Vypadá to, že předsudečné negativní postoje vůči lidem s nadváhou a obezitou jsou hluboce zakořeněné ve společenském mínění především bohatších západních zemí,“ říká psycholožka Mgr. Tereza Beníčková, lektorka společnosti STOB. Proč tomu tak je?

„Společnost, ve které žijeme, je poměrně individualistická, od čehož se odvíjí přesvědčení, že každý je za svůj osud (štěstí, kariéru, zdraví a v neposlední řadě i postavu) zodpovědný sám. Zvykli jsme si, že krása a štíhlost jsou spojovány s úspěchem, štěstím a obecně kladnými vlastnostmi. Oproti tomu obezita se – velmi často nevědomě – spojuje s leností, nekompetentností či nízkou sebekontrolou. To i přesto, že tělesná hmotnost nemá s osobnostními kvalitami člověka nic společného. Naopak, taková mírná nadváha může být v některých případech projevem pevnějšího psychického i fyzického zdraví než hraniční hubenost.“

Obézní pacienti jsou otravní

Podle psycholožky vychází v posledních letech najevo, že předsudečné negativní postoje a ústrky vůči lidem s vyšší tělesnou hmotností jsou značným problémem nejenom v blízkých vztazích, na pracovišti a ve školách, ale i v lékařské péči.

„Za poslední desetiletí shromáž- dili výzkumníci mnoho informací o tom, jak negativní dopady může mít necitlivý přístup lékařů k pacientům s obezitou. Necitlivé komentáře, hrubé zacházení či ,strašení‘ pacientů, kteří mají problémy s nadváhou, namísto toho, aby daného člověka namotivovaly ke změně, jeho motivaci ve většině případů výrazně snižují. A to není všechno! Ukazuje se, že pacienti, kteří jsou takovému zacházení vystavováni, se následně ve velké míře vyhýbají lékařské péči, což může mít fatální následky.“

Lidé s nadváhou mívají nálepky, že jsou líní, méně inteligentní, nemají pevnou vůli, že si za kila navíc mohou výhradně sami.

Ve světě mají s tímto problémem už bohaté zkušenosti. Podle informací americké NCBI (National Center for Biotechnology Information) je obezita nejen nejčastějším důvodem šikany ve školách, ale i zásadním problémem v přístupu lékařů a ostatních zdravotníků, kteří vůči lidem s nadváhou projevují otevřenou i skrytou zaujatost, protože je považují za „nevyhovující pacienty“. Organizace upozorňuje na riziko, že v případě necitlivého přístupu a poznámek se pacienti začínají vyhýbat preventivní zdravotní péči, což zvyšuje riziko dalších zdravotních problémů a nákladů. Provedené výzkumy hovoří o tom, že lékaři vidí obézní pacienty jako neukázněné a považují je za „otravné“.

Podle magazínu AMA Journal of Ethics se více než polovina lidí s obezitou někdy v životě setkala s „nevhodnými“ komentáři lékařů týkajícími se jejich hmotnosti. Zmiňuje studii dokumentující negativní postoje vůči obézním mezi studenty medicíny, lékaři, zdravotními sestrami, odborníky na duševní zdraví i nutričními terapeuty. Ve značné míře jsou tito odborníci přesvědčeni, že pacientům s obezitou chybí sebekontrola, je méně pravděpodobné, že budou dodržovat léčbu a že jsou nepříjemnější než pacienti štíhlí.

V další citované studii uvedli medici, že obézní pacienti jsou nejčastějším terčem hanlivého humoru u studentů i ošetřujících lékařů. Čtvrtina zdravotních sester uvedla, že mají odtažitější přístup k lidem s obezitou a 12 procent se jich nechce dotýkat.

Vznikají i další studie zabývající se zarážejícím přístupem zdravotníků k pacientům s obezitou a zjišťující, že jim lékaři věnují méně času, pacienty neúměrně straší zdravotními dopady obezity, což, jak už bylo řečeno, obvykle nevede ke zvýšení motivace s obezitou něco dělat, ale naopak k psychickým propadům spojených s přejídáním, tedy dalšímu nárůstu obezity…

Nedivte se, když jste tlustá

Zkušenosti s neochotou lékařů věnovat se adekvátně pacientům s obezitou jsou i u nás. Výzkum na toto téma sice chybí, ale aspoň o malý průzkum se nedávno pokusila společnost STOB. Respondenti se mj. svěřovali:

Pokud se člověk s kily navíc cítí diskriminován, snižuje se mu sebevědomí, zvyšují se pocity viny, zhoršuje se vztah k vlastnímu tělu.

„Lékař mě zvážil a řekl: To se nedivte, že máte zase špatné výsledky, když jste nezhubla. Copak jsem vám neříkal, že máte jinak jíst a více se hýbat? Potřebovala bych asi nějaké konkrétní rady, jak na to, a vřelejší přístup.“ (Jana)

„Přišel jsem za praktickým lékařem s problémy s pohybovým aparátem. Doktor mě neposlal na žádná specializovaná vyšetření s tím, že to mám z obezity, a s doporučením napřed zhubnout. Je to začarovaný kruh – když mě všechno bolí, nehýbu se.“ (Vašek)

„Nesetkala jsem se s tím, že by mě lékař ponižoval, ale moje obezita ho vlastně vůbec nezajímala. Kdyby mě pan doktor aspoň trošku postrčil, projevil zájem nejen o tlak, ale i o kila navíc, která s tím souvisí, tak by mě to povzbudilo k větší práci na sobě.“ (Anička)

„Ve světových studiích bylo opravdu prokázáno, že lékaři věnují pacientům s obezitou méně času – řeší její důsledky, tedy přidružená onemocnění, ale ne podstatu nemoci – redukci váhy. Posílají je méně na specializovaná vyšetření, protože přikládají větší váhu obezitě jako příčině problémů než jiným možným faktorům,“ říká PhDr. Iva Málková, zakladatelka STOBu.

„Pacienty z neznalosti často neúměrně straší zdravotními dopady obezity, což opravdu většinou nevede k zvýšení motivace s obezitou něco dělat. Bylo též prokázáno, že pokud se člověk s kily navíc cítí diskriminován, snižuje se mu sebevědomí, zvyšují se pocity viny, zhoršuje se vztah k vlastnímu tělu. To se pak může podílet na vzniku úzkosti, deprese, poruch příjmu potravy, pacient se společensky izoluje od okolí.

Často má pak horší vztah k pohybu, je tedy obtížnější ho k pohybu přimět. To je velká škoda, protože právě pohyb umí velmi zkvalitnit život i s kily navíc. V extrémních případech může nepříjemná a zahanbující zkušenost u lékaře vést k tomu, že se člověk s obezitou začne lékařské péči vyhýbat. Zkouší pak různé nevědecké přístupy…“

Iva Málková upozorňuje odborníky i spolupracující kolegy na nutnost empatie, s tím, že problém diskriminace se zdaleka netýká jen dospělých. „V jedněch dětských lázních na léčbu obezity jsme se například setkali s tím, že děti svolávali k obědu pokřikem: Obezity, na oběd! To je samozřejmě velmi ponižující a je velmi poškozující takto děti nálepkovat.“

Horší už jsou jen narkomani

Přístup lékařů (ale v podstatě kohokoliv) ve stylu „nejdřív musíš zhubnout“ je ošemetný. Rychlé soudy jen utvrzují mylný dojem, že obezitu lze kontrolovat a rychle řešit, což bývá v mnohých případech scestná představa. Obezita je v podstatě chronická nemoc, ne vždy způsobená vlastní leností a bohapustým přejídáním. Ale i když tyto faktory nezřídka těmi zásadními jsou, ani tak nelze očekávat, že příkaz „zhubněte“ se dá vyplnit během pár týdnů či měsíců.

Podle magazínu AMA Journal of Ethics se více než polovina lidí s nadváhou někdy v životě setkala s „nevhodnými“ komentáři lékařů týkajícími se jejich hmotnosti

Jistě, celý „hubnoucí průmysl“ včetně rafinované inzerce, obrázků „před“ a „po“ a slibů, že po téhle dietě „půjdou kila dolů jako po másle“ se o tyto mylné představy rád opírá. Jenže pokud se o ně neadekvátně opírají i odborníci, situace je o to vážnější. „Lékař nemusí být zábavný, ale neměl by v pacientech vyvolávat strach. Pro mnoho obézních pacientů může být interakce se systémem zdravotní péče vyloženě skličující,“ prohlašuje Kimberly Gudzune, odborná asistentka na Lékařské fakultě Johna Hopkinse v Baltimoru, která se jako jedna z mála dlouhodobě věnuje výzkumu zkušeností obézních lidí s přístupem zdravotníků k nim.

„Moje dosavadní poznatky svědčí o tom, že lékaři zacházejí s pacienty odlišně na základě viditelných faktorů: velká úcta ke starším pacientům, více verbální dominance u černých pacientů a tak dále. Hmotnost, podobně jako věk a rasa, je další viditelná vlastnost. Jakmile pacient vejde do dveří, lékař automaticky usuzuje, jaký je jako člověk.“

Studie vědkyně, opírající se nejen o situaci v USA, ukázala, že lékaři spojují obezitu s takovými negativními atributy, jako je špatná hygiena, lenost či nepoctivost. „Tento typ postojů je bohužel všudypřítomný a týká se lékařů po celém světě…“

K dalším závažným poznatkům patří, že u pacientů s obezitou se lékaři významně méně snaží vybudovat vzájemný vztah, což vede k obavám pacientů znovu jejich ordinaci navštívit. „Vyhýbání se nebo oddalování lékařské péče je u obézních pacientů velmi časté,“ říká Kimberly Gudzune. „V průzkumech 55 procent obézních pacientů přiznalo, že někdy zrušili lékařské vyšetření, protože se obávali vážení. Narazila jsem na přímou úměru mezi obezitou a poskytováním screeningového programu. Čím více se zvyšuje váha pacientky, tím více se prodlužuje čekací doba na mamografii či kolonoskopii.“

Předpojatost vůči pacientům s obezitou je přitom zřejmá už i mezi studenty medicíny. „Tyto předsudky jsou vyšší než u rasových menšin, gayů, lesbiček či sociálně nejslabších,“ prohlásila doktorka Gudzune. „Negativněji než lidé s obezitou jsou mezi studenty vnímaní pouze uživatelé drog…“

Tyto informace ostatně potvrzuje i nedávná studie z Harvardu, která zkoumala, jak se v průběhu času mění různé předsudky. Výsledky naznačují, že zatímco podvědomá předpojatost vůči rase a sexuální orientaci klesá, implicitní předpojatost vůči lidem s vysokou hmotností se zvyšuje.

Předplaťte si Deník.cz a získejte zdarma e-knihu plnou ovocných receptů. Více na: denik.cz/predplatne.