Dívala jsem se onehdy na zprávy, kde se novinářka ptala lidí, co budou dělat, kdyby kvůli covidu opět došlo k úplnému uzavření ekonomiky stejně jako na jaře. Zkrátka kdybychom zase zůstali doma bez možnosti se nějak sdružovat či vycházet někam dál než na nákup. Většina dotázaných už měla celkem jasno. Jedna, na pohled padesátnice, na dotaz redaktorky rezolutně opáčila: „No co by, budu zase doma uklízet.“

Domácnosti našich babiček byly šetrnější k přírodě než ty dnešní.
Domácnost za časů prababiček: denní rituál začal u kamen, jedly se vrány i žáby

Myslím, že nejeden psychoterapeut by ji pochválil. Ve chvíli, kdy by mnozí třeba začali opět propadat trudomyslnosti, ona měla plán, jakkoli se některým mohl zdát směšný. Bude zkrátka dělat to, co na jaře dělali mnozí z nás. Zahrádkařili jsme, prováděli generální úklid, třídili nepotřebné věci, zkoušeli péct chleba, zjišťovali, že umíme pracovat z domova na dálku, malovali dětem pokoj, šili roušky pro sebe i pro ostatní nebo se učili, jak se po Skypu spojit s nejbližšími. Zkrátka najednou jsme kvůli okolnostem mohli dělat to, na co nám jindy nezbýval čas. A také jsme se učili něco nového, něco, o čem jsme ani netušili, že kdy dokážeme.

Svítání na konci tunelu

Teď na podzim je situace jiná, děsivější. Mnoho lidí přišlo a ještě přijde o práci, o živnost. Kvůli chaotickému jednání premiéra Andreje Babiše (ANO) a celé vlády naše republika celosvětově „vedla“ v počtu pozitivních v přepočtu na obyvatele. A je to smutný rekord, který bude mít za následek nejen mrtvé, ale i rekordní dluh, pokud rovnou nedojde k rozvrácení ekonomiky.

Nesmíme ale propadat trudomyslnosti, pak by nad námi ten čínský virus vlastně vyhrál. Zkusme se na to podívat z druhé strany. Vždyť covid nám umožnil jednu úžasnou věc – díky němu jsme se mohli konečně zastavit v čase, žít přítomností. V životě se stále za něčím ženeme, věci odkládáme, protože zkrátka „nemáme čas“. Alespoň si to myslíme. Znáte takové to: Až budu mít volnou chvilku, zase začnu cvičit na housle. Ano, spravím tu poličku, jen co se k tomu dostanu. Já vím, že jsem ti slíbila ušít ty šaty pro barbíny, ale zkrátka teď nemám čas. A čas běží, na housle padá prach, polička už dávno spadla a dcera z barbín vyrostla.

Hana Vagnerová je často obsazovanou herečkou. V populárním seriálu Lajna si zahrála postavu Denisy.
Rovnoprávnost v Česku postrádám, říká herečka Hana Vagnerová

Tak třeba moje babička s oblibou zamlada četla ruské klasiky. Měla jich celou řádku v knihovně. Když už byla v penzi, říkávala s pohledem na ty tlusté bichle o několika svazcích a pokračováních: „Až budu jednou v nemocnici, tak se k nim vrátím.“ Nevrátila, infarkt byl rychlejší než sanitka, která by ji do ní mohla odvézt. Navíc s jejím předpřipraveným „nemocničním“ kufírkem, kde měla kromě čisté noční košile a spodního prádla nachystaný i Tichý Don.

Kufírek jsem po ní před dvaceti lety zdědila já, spolu se Šolochovem, Dostojevským, Bulgakovem, Čechovem, Brodským či Solženicinem. I díky covidu jsem se rozhodla neodkládat nic napotom, třeba žádné potom být nemusí. A tak jsem na jaře přelouskala dva Dostojevské, v létě tři Solženiciny a teď na podzim se chystám pokořit ten Tichý Don. Jak to vypadá, čas na to budu mít díky covidu až do Vánoc. A na co se chystáte vy?

Zastavit se v přítomnosti

Je dokázáno, že většina lidí žije v budoucnosti, část se utápí v minulosti, ale přítomný okamžik si uvědomuje málo z nás. A když, tak jen občas. Při snídani přemýšlíme, co si oblékneme do práce, když se oblékáme, tak už myslíme, jestli zase bude v ulicích zácpa, v práci myslíme na oběd a během oběda na to, co bude k večeři.

K nejistotě a úzkosti přispívají média a představitelé státu nejednotným přístupem a nepřesnými informacemi.
Covid zamával s psychikou žáků i učitelů. Odborníci radí, jak udržet doma pohodu

Naše sny a přání odkládáme na „až jednou…“. Až bude lépe, až tahle blbá doba skončí, až budu mít více času, až mě povýší, až děti vyrostou, až budu mít konečně peníze… Představujeme si, že pak konečně začneme žít. Jenže ono to jiné nebude, zítřek přinese další problémy a pozítřek další. Vždycky se najde další „až“. Přítomnost mezitím protéká mezi prsty a s ním i náš život, aniž bychom si toho nějak zásadně všimli. Co s tím? Psychoterapeuti doporučují budovat bdělost.

  • Trénovat ji můžete při obvyklých každodenních činnostech, třeba při čištění zubů. Uvědomujte si, jak dáváte pastu na kartáček, jak čistíte jeden zub za druhým, jak se v ústech tvoří pěna… Při jídle si všímejte jeho vůně a barvy, způsobu, jakým krájíte a jak nesete sousto do úst. Soustřeďte se na to, jak chutná. Všechny tyto drobnosti vám pomáhají zůstat bdělí, žít přítomným okamžikem.
  • Je normální, že vám mysl občas někam zatoulá. Pokud ale chcete žít tady a teď, vraťte ji zpátky do přítomnosti. Když máte práce nad hlavu, může to být těžké. Proto si připravte nějaké znamení, které vás „upozorní“. Třeba si na stůl dejte květinu a spojte si ji s přítomností. Kdykoli vám na ni padne zrak, uvědomíte se, že se zase v myšlenkách touláte jinde. Znamení měňte, po čase totiž přestávají fungovat.
  • Nabourejte každodenní rutinu, do práce jezděte jinou cestou a všímejte si okolí. Běhat, chodit na procházky i venčit psa můžete po jiných trasách, než jste zvyklí.
  • Pokud stojíte autem v zácpě nebo ve frontě třeba na covid test, pozorujte okolí. Neberte to jako ztrátu času, ale jako vhodnou přestávku, odpočinek mysli.
  • Naučte se soustředit na své tělo. Často u stolu sedíme zkroucení a až po nějaké době, kdy už nás začnou bolet záda, se v mysli vrátíme do přítomnosti a uvědomíme si, že máme tělo jako paragraf.
  • Mazlete se a objímejte. S dětmi, s partnerem, se psem i kočkou.
  • Co nejčastěji se smějte.
  • Chvalte, kdykoli k tomu máte sebemenší příležitost.
  • Večer si uvědomte, co hezkého se vám ten den stalo, co vás ovlivnilo. Tak trénujete vděčnost a tím i žití v přítomnosti.