Překvapily ji chudinské čtvrti a děti, co dostávají jídlo jako odměnu za docházku do školy. Čekala, že Amerika bude taková, jak ji známe z filmů. Skutečnost ale byla úplně jiná. Mnohem barvitější. Americké školství a způsob života může díky výměnnému pobytu porovnat dlouholetá učitelka Základní školy Morávkova ve Vyškově Dagmar Havlíková. Navštívila státy Michigan a Colorado.

Nejvíc na ni zapůsobila afroamerická škola. „Chudé děti dostávají jako odměnu příděly potravin za to, že chodí do školy. Jsou vychovávaní k tomu, že vzdělání je dostane na vyšší úroveň,“ vysvětlila Havlíková.

Přistěhovalci se ale cítí diskriminovaní. „Zatímco rodilí Američané platí za střední školu dva tisíce dolarů ročně, přistěhovalci víc než desetkrát tolik,“ překvapilo učitelku. Poznala také, jak mírné je na střední škole známkování. „Nepřipraví je to na vstup na univerzitu a pak jsou nemile překvapení, jak je vysoká škola těžká,“ všimla si pedagožka.

Zaujalo ji také, že žáci žádali víc pohybu a víc času na komunikaci mezi sebou. „Prý ani nemají čas si povykládat. Klidně by šli do školy o dvacet minut dřív, aby se trochu poznali,“ kroutí hlavou žena.

Co však je nám z amerických filmů důvěrně známé, je vlastenectví. Zatímco u nás už není ve školách ani státní znak a kdysi nezbytná fotka prezidenta, tam v každé třídě visí vlajka. „Mladí vlastenectví silně prožívají. Učitelé pořádají exkurze do senátu. Ve školách jsou shromažďovací sály, kde mimo jiné diskutují o právech. Úplně tím žijí. Zažila jsem to například na mítinku k volbám v Detroitu. Jsou také hodně věřící, často diskutují o hodnotách,“ vzpomenula Havlíková.

Z Ameriky si přivezla i některé negativní zážitky. Například v Michiganu zcela postrádala hromadnou dopravu. Všude se prý jezdí autem. Pro člověka uvyklého malé republice byly velmi nezvyklé obrovské vzdálenosti mezi městy. Nepříjemně překvapily chudinské čtvrti v Detroitu, které se v kdysi bohatém městě objevily poté, co se odstěhovala automobilka.

Kapitolou samou o sobě prý bylo letiště. Výprava tam zažila velmi přísné až ponižující prohlídky. Musela si vyzout boty, sundat hodinky a pásky. Do letadla si pasažéři nesměli vzít ani krém na ruce. Na zpáteční cestě jim letištní personál zabavil drahé suvenýry ze Skalistých hor, a to zlaté šupinky plovoucí v lahvičce s tekutinou.

Jako učitelka však Havlíková největší pozornost věnovala školství. „Všimla jsem si, že prestiž učitelů je v Americe mnohem nižší než u nás. Mají také menší náplň práce. Nedělají tématické plány, dozory, celý rok učí jen jeden předmět, například sedmou třídu oborové vědy. Na všechno, jako například na styk s rodiči, jsou specializovaní pracovníci a podobně,“ řekla Havlíková.

Zajímavostí je, že děti nenosí brašny. Všechno si nechávají ve školní skříňce. Zatímco u nás chodí učitel za dětmi do třídy, v Americe se děti stěhují každou hodinu za učiteli do speciálních tříd vybavených hojnými pomůckami. Budovy středních škol jsou hodně moderní, s posilovnou, bazénem, policejní kanceláří, bohatou knihovnou.

Havlíková nejvíc ocenila, že americké děti mají daleko větší zájem o vzdělání. Na výuce se podílí celá společnost, nejenom škola, ale například i soudy a další instituce, které připravují učební programy.

Čechům ve Spojených státech nejvíc chybělo teplé jídlo. V Americe je staletou tradicí nosit si svačiny v krabičkách. „I my jsme dostávali chleby s tuňákem nebo kuřetem a zeleninou. Lidé mívají ve zvyku chodit každý večer do restaurací, které bývají narvané. Děti si ve škole mohly vybrat mezi jedním teplým a jedním studeným obědem. Většinou dávaly přednost hamburgerům a pizze,“ všimla si.