„Dřív jezdívali kluci na hraně u tehdejšího obchodu Renta. Vyzkoušel jsem si to a chytlo mě to. Víc než skateboard mě později zaujaly brusle. Ale nebylo pořádně kde jezdit,“ vzpomíná na začátky Medřický.

Proto přivítal, když vzniklo sdružení Skatingchair v čele s Vladanem Volkem. „Sháněli jsme podpisy na petice. Prosili jsme sponzory o peníze, tlačili léta na radnici. Nakonec před čtyřmi roky vznikla první sada překážek, tu další už zaplatilo samo město,” vzpomíná.

Dnes je skatepark u zimního stadionu denně plný lidí. „Scházívá se nás tu asi třicet na skateboardech i bruslích, je tu rušno i o prázdninách. Na vyškovské poměry je skatepark poměrně slušně vybavený. Ale kdybychom si mohli vybírat, tak bychom si přáli ještě další překážky, například minirampu a pak také osvětlení,” směje se Libor.

Mezi skateboardisty a bruslaři panuje poklidná shoda. Zpočátku ale vznikaly třenice mezi bikrosovými jezdci, kteří překážky také využívali. „Měli jsme strach ze zranění, ale teď, když je skatepark rozšířený, dokážeme se v klidu vyhnout a domluvit se,“ vysvětluje.

Sám dal před skateboardem přednost bruslím. „Začalo to všechno jako zábava, ale jízda ve vyškovském skateparku mě ovlivnila natolik, že dnes se snažím jezdit na bruslích profesionálně. Účastním se všech závodů v republice. Patřím k celorepublikové špičce. Soutěžil jsem i v Německu, ale celosvětová konkurence byla tak veliká, že jsem se neumístil na předních místech,” říká.

Především se ale mladík díky bruslím rozhodl studovat vysokou sportovní školu v Olomouci.

„Rodičům se moje jezdění ve skateparku napřed moc nelíbilo. Je to dost nebezpečný sport. Taky jsem si na začátku zlomil nohu a postupně i obě ruce. Nejvíc se bojím o hlavu. Teď je ale místo salt populární spíš jízda na zábradlí a podobná technika, takže hlava tolik ohrožena není. Teď, když rodiče vidí, že mám úspěchy, tak mě podporují. A že jsem se rozhodl sportu věnovat i na vysoké škole, tím byli potěšení,“ tvrdí.