K těm lze připočítat i detektivní pátrání několika nadšenců z Olšan a okolí po starých hraničních kamenech, které kdysi od sebe oddělovaly panství pozořické, habrovanské a račické.

Iniciátorem akce byl olšanský kronikář Arnošt Ohli a průvodkyněmi celé skupiny pak paní Tichá z Lulče a Anna Ryšavá z Nemojan, které se uvedenou problematikou zabývají již řadu let. Možná i z toho důvodu, že většina hranečníků se nachází právě v lesích okolo Nemojan.

Mezi účastníky pátrání jsem samozřejmě nechyběla ani já, protože se o dějiny své rodné obce již řadu let podrobně zajímám. Před časem jsem zprostředkovala Arnoštovi Ohlimu vytažení důležitých archivních materiálů o hranicích pozořického panství, k němuž Olšany v minulosti patřily, ze zemského archivu v Brně a jejich překlad do češtiny. Všechny jsou totiž psány německy a navíc novogotickým písmem.

Účastníci pátrání po zašlých svědcích dávné historie objevili během odpoledne na dvě desítky dochovaných hraničních kamenů. Dozvěděli se i řadu zajímavostí týkajících se jejich významu, způsobu stavění a značení. Pro řadu zúčastněných bylo například zajímavým zjištění, že při vyměřovacím aktu byly přítomny nejen osoby k vyměřování odborně školené, ale i majitelé dotčených panství, jejich úředníci a zástupci jednotlivých obcí.

Samotný průběh vyměřování býval většinou na všech jmenovaných panstvích obdobný. Měřilo se nataženým řetězem a hranice mezi jednotlivými panstvími byly po měření vyznačeny na kmenech hraničních stromů, jimiž bývaly v minulosti nejčastěji statné buky a duby. Kromě značek vyrytých do kůry stromu se někdy ke značení užívalo i mohutných hřebů zarážených do kmenů stromů.

Tam, kde to nebylo možné, se místo stromů v hojné míře používaly též velké hromady nakupeného kamení.

Na zvlášť významných a důležitých místech pak byly do země vsazovány hranečníky, do nichž byl vytesán název panství, letopočet, kdy ke vsazení došlo, a iniciály majitele panství.

Při zapouštění hranečníků do země bývali, jak vyplývá z archivních materiálů, přítomni i mladí chlapci z okolí, kteří při té příležitosti na onom místě utržili „výprask“, aby si do budoucna dobře pamatovali, kde hraniční místo leží. Samozřejmě, že při tom bylo pamatováno i na bolestné, jímž byl pamětní peníz, který každý z chlapců při té příležitosti obdržel.

Nejstarší hranečníky, které se skupině podařilo v nepřehledném lesnatém, travou a křovinami značně zarostlém terénu objevit, byly hraniční kameny z roku 1703, kdy byl majitelem pozořického panství Jan Adam kníže z Liechtenštejna.

Některé z objevených hranečníků zachycují i naše obrázky.

Dagmar Stryjová