Většina z nich jsou čistokrevné perské činčily. Jen rezavý Kubíček a černobílý Čikínek jsou nalezenci.

Návštěvy to u Písaříků nemají snadné. Lísající se dlouhosrsté krasavice zanechávají na kalhotách dlouhé chlupy, kočky vsunují zvědavě hlavy do kabelky, shodí kabát z věšáku, strkají čumáček do kávy. Překvapivě ale není na malém dvoupokojovém bytě znát, že tu řádí čtrnáct dospělých koček a několik koťat.

„Obden musím chlupy vysát. Pořídila jsem si koberec, který se dobře udržuje. Drápky si brousí na škrabadle. A v koupelně jsou čtyři kočičí záchody. Jen staré dámy, kterým táhne na šestnáct, se občas vyčurají, kam nemají. Ale když vynásobíte jejich věk sedmi, zjistíte, jak staré jsou v přepočtu na lidský věk. To pak uznejte, mají právo občas nedoběhnout na záchod,“ směje se chovatelka.

Perské kočky jsou přešlechtěné. Kvůli charakteristickým připláclým nosánkům často mívají problémy s dýcháním. Rýma je pro ně život ohrožující záležitostí. Mít tolik koček znamená velké veterinární výdaje.

„Naštěstí jsou veterináři ochotní udělat i splátkový kalendář. Například jsem si způsobila problémy, když jsem domů donesla zbědovaného nalezence. Ostatní kočky od něj chytily oční zánět. Dnes už vím, že donést mezi chovné kočky zavřené v bytě venkovní zvíře je obrovské riziko. Čikinek se nám navíc „odvděčil“ tím, že zplodil s našimi výstavními maminami osm koťat. Bohužel jsme ho nedali včas vykastrovat,“ usmívá se žena při pohledu na chlupaté stříbrné kuličky, které ze spojení vznikly.

Přestože nemají rodokmen, podařilo se jí už některá koťata udat. „Koťátka prodám, ale ani čistokrevná koťata chovatelku neuživí. Takoví lidé se pak nedají nazvat chovateli, ale množiteli,“ rozhořčuje se Písaříková.

A při té příležitosti vzpomene lechtivou historku. „Měla jsem chovného kocoura Pygýrka, za kterým jezdili zájemci o krytí i ze zahraničí. Jednou k nám přijeli mladí manželé s kočičkou, která se tři roky nedokázala spojit s kocourem. Nechala jsem si ji na týden u nás a brzy jsem odhalila, v čem je problém. Kočička spávala s mladým párem v ložnici a ledacos tam odkoukala. Náš koucourek se jí líbil, a tak sebou plácla na záda, roztáhla zadní nožičky a čekala co bude. Žádný kocour si s tím neporadil. Až náš Pygýrek jí musel ukázat, jak se to dělá po kočičím způsobu a kočka poté úspěšně zabřezla,“ směje se chovatelka.

Kočičích historek má celou přehršel. Vysvětluje, že perské činčily vznikly z orientálních a habešských koček, proto mají ostřejší náturu než klasické peršanky.

„Jedna moje kočička prokousla posuzovatelce prst tak, že jí museli strhnout nehet. Jiný můj kocour se ohnal po posuzovatelce drápy, ta prudce uhnula rukou a praštila se tak, že si naštípla dvě kůstky. I jinak bývá na výstavách někdy veselo. Kocour mé kolegyně posuzovatelku zrasoval tak, že na ní zůstalo jenom spodní prádlo a odvážela ji sanitka,“ vzpomíná Písaříková.

Narozdíl od mnohých chovatelů krmí kočky syrovým masem, konzervy dává jen jako příkrm. Upozorňuje také na fakt, že kravské mléko je pro kočky nestravitelné, vhodnější je dávat kozí. Jedem pro kočky je i čokoláda, v lepším případě z ní dostane jenom průjem.

„Ale i já občas zhřeším a dám kočkám ze svého talířku třeba žemlovku, bramboráky, houbovou smaženici,“ přiznává na závěr chovatelka.