O životní elán Ludvík Busch přišel až po návratu do vlasti, kde působil ve službách račického pána Palma. Nakonec ho zlomil sňatek z rozumu. Na život si sáhl ve vyškovských Nosálovicích. Bylo mu teprve čtyřiatřicet let.

Na svou dobu prožil dobrodružný život. O Buschově dětství a mládí toho mnoho nevíme. Podle kmenového listu se narodil v roce 1838 v haličském městečku Pelz. V patnácti vstoupil do řad rakouské armády, v níž působil dvanáct let. Celkově se mu tam však, jak je patrné z jeho osobních záznamů, příliš nevedlo. Proto se nelze divit tomu, že poté, co byl vyhlášen nábor dobrovolníků do Maxmiliánovy armády, neváhal.
O službu v Mexiku byl mezi mladými muži nebývalý zájem, protože uchazečům nabízela lákavé životní podmínky. Každý z dobrovolníků se sice musel svým podpisem zavázat k šestileté vojenské službě, za to však měl dostat vojenský žold mnohem vyšší, než jaký pobírali běžně vojáci v rakouské armádě.

Protože Busch splňoval všechny požadavky, byl statný a urostlý, dosud svobodný, dobrého chování a křesťanského náboženství, mohl se o přijetí do řad dobrovolnické mexické armády směle ucházet. Stalo se tak v červenci 1864. Byla mu udělena hodnost strážmistra u husarů. Od jeho pevného rozhodnutí vydat se v Maxmiliánových službách do Mexika ho nemohlo odradit ani varování Národních listů, které od samého počátku od tohoto dobrodružného podniku odrazovaly a upozorňovaly na to, že Mexiko není žádným Eldorádem oplývajícím mlékem a strdím, ale zemí, ve které budou Češi a Moravané hrát neblahou roli „ozbrojených nepřátel amerikánské republikánské idey“.

Busch udělal závratnou kariéru. Během služby se postupně propracoval až na císařova pobočníka.

Rakouský dobrovolnický sbor v Mexiku čítal víc než šest a půl tisíce mužů různých národností. Z Prahy i všech ostatních náborových míst byli budoucí mexičtí dobrovolníci, a mezi nimi tedy i Ludvík Busch, dopraveni do Lublaně, která sloužila jako shromaždiště. Zvláštními vlaky odjeli do Terstu, kde se nalodili na šest parníků. Šlo o staré a nepohodlné přeplněné lodě. O tom, jak cesta probíhala, se dochovalo písemné svědectví jednoho z Buschových spolubojovníků nadporučíka Theodora Kaehliga.

V listu se píše, že na palubě parníku Veracruz bylo 970 vojáků, mnohý byl nucený strávit noc vsedě. Pět set mužů spalo v kajutách, kde vládl velký rámus a nezdravý vzduch. Mnozí dostali mořskou nemoc. Za bouře se spáči různě kutáleli. Voda vnikala okny i stěnami dovnitř lodi.
Jídlo sestávalo ráno z půl žejdlíku černé kávy a třetinky žejdlíku červeného vína, v poledne z kusu sucharu a večer ze soleného vepřového a několika lžic fazolí nebo jedné až dvou brambor. Vlažná a nahnědlá voda se nedala pít.

Po sedmadvaceti dnech plavby přistály lodě na Martiniku a poté zamířily do Mexika. Plavba trvala třiačtyřicet dnů.

Rakouský vojenský časopis Militär - Zeitung ve Vídni napsal, že je patrné u mnohých dobrovolníků, že hlavním motivem vstupu do sboru je osobní náklonnost k ušlechtilému mladému císaři.

Muže čekala část cesty vlakem a pak dlouhý pěší pochod. I o této strastiplné pouti se dochovalo vyprávění jednoho z Buschových spolubojovníků. „Vojáci neměli žádné stany. Vysílení pobytem na lodi se při pochodu báli opozdit kvůli nařízení, že těm, kteří budou po cestě zaostávat, má být bez milosti odebrána jejich výzbroj a uniforma až na prádlo a mají být ponecháni svému osudu.“

Voják dále vzpomínal, jak se jako smyslů zbavení dobrovolníci vrhali na vodu všude, kde se alespoň náznakem objevovala, aby uhasili strašnou žízeň. Později je trápily lijáky a bahno. Brzy se i Busch se svojí jednotkou účastnil skutečných bojů. Další jeho osudy lze hypoteticky rekonstruovat z německy psaných knížek jeho spolubojovníka Theodora Kaehliga.

Zakrátko ale přišla doba, kdy se Maxmiliánovo císařství zmítalo v těžké krizi, protože panovník si svou neobratnou vnitřní politikou nedokázal zajistit ani podporu těch složek mexické společnosti, která ho kdysi do země pozvala. Maxmilián se začal ocitat ve velmi tíživé situaci. Císaři se nedostávalo peněz na proplácení žoldu. Rozhodl se Mexiko opustit. Cestou ho ale příznivci přesvědčili, aby pokračoval v předsevzatém úkolu. Souhlasil, i když tušil, že dny jeho vlády v Mexiku jsou již sečtené.

Vzhledem k odchodu spojenců ze země musel pod tlakem událostí oficiálně rozpustit rakouský i belgický dobrovolnický sbor. Většina dobrovolníků se rozhodla pro návrat do vlasti. Jen hrstka věrných, asi 800 vojáků, mezi nimiž byl i Ludvík Busch, se rozhodla vstoupit do služeb císařovy národní armády. Z dochovaných archivních materiálů víme, že Ludvík Busch tak učinil 31. prosince 1866.

Celková situace se však den ode dne zhoršovala, a proto lidé z císařova okolí začali plánovat Maxmiliánův útěk. K tomu už nedošlo kvůli zradě císařského generála Miguela Lopeze. Ten totiž oznámil husarům, že Maxmilián upadl do zajetí, a vyzval je, aby se vzdali bez boje. Ti se jeho slovy nechali oklamat, aniž tušili, že císař na okraji města zoufale čeká na jejich pomoc.

Zajatí důstojníci, mezi nimiž byl i Ludvík Busch, byli poté odvedeni do klášterního kostela, který sloužil jako vězení, kde čekali na svůj další osud. Do paměti se jim zapsala hlavně příhoda, kdy veliteli při kontrole asi šesti stovek zajatců ukápl na zem hořící vosk ze svíčky přímo do míst, kde byla půda pokryta rozsypaným střelným prachem. Zajatci se zděšeně snažili zachránit před očekávaným výbuchem útěkem, a mnozí se proto vrhli ke vchodu, aby z kostela unikli. Republikánské stráže však tento čin považovaly za pokus o vzpouru, a proto začaly střílet. Zajatci hledali spásu před kulkami za oltáři. Střelný prach se naštěstí nevznítil a posléze se situace uklidnila.

Několik dnů poté byli zajatci odvedení, aby si odpykali několikaletá vězení. Počátkem listopadu 1867 však byli nakonec propuštění. Busch se vrátil do vlasti, kde nalezl zaměstnání jako úředník u majitele račického panství barona Palma.

Zcela jinak se však vedlo jeho vrchnímu veliteli a hlavnímu aktérovi mexického dramatu císaři Maxmiliánovi. V červnu 1867 byl císař i jeho generálové popravení zastřelením. Císařovy tělesné ostatky byly dopravené lodí do Terstu a posléze uložené do rodinné hrobky v Kapucínském kostele ve Vídni. Tím definitivně skončila krátká epizoda Maxmiliánova mexického císařství i poslední epizoda jeho pohnutého života.

O nic šťastnější ale nebyly ani životní osudy jeho věrného vojáka Busche. O posledních okamžicích jeho dobrodružného života zanechaly zprávu Národní listy z 9. srpna 1871. Je v nich uvedené, že 2. srpna byl nalezen na poli u Nosálovic na Moravě zastřelený čtyřiatřicetiletý hospodský Ludvík Buš. Noviny připomněly, že byl pobočníkem císaře a po známé katastrofě se vrátil do vlasti a vstoupil k nájemníku račického panství do služby. Ač prý se v hospodářských věcech nevyznal, za jeho přičinlivost mu byl zvýšený plat.

Sebevrah zanechal dopis na rozloučenou. Podle všeho se trápil v nešťastném manželství. Oženil se s obstarožní vdovou a nájemnicí hospody ve Vyškově, která měla už tři odrostlé syny. Podle novin za tragický konec Buschova dobrodružného života mohla nespokojenost domácí.

DAGMAR STRYJOVÁ
ŠÁRKA DUBSKÁ