Od narození jednoho z nejslavnějších předválečných sportovců, držitele zlaté olympijské medaile za cvičení na kruzích na olympiádě v Berlíně v roce 1936, mistra světa v tělocvičném víceboji v Paříži 1931 a držitele celé řady dalších významných československých i světových ocenění Aloise Hudce, uplynulo 12. července století. Při této příležitosti připravuje mateřská račická jednota publikaci o jeho životě a úspěšné sportovní kariéře (vyjde 28. října).

Alois Hudec se narodil 12. července 1908 v početné a velmi chudobné rodině tkalce Antonína Hudce a jeho manželky Františky v Račicích. Byl předposledním z devíti dětí, z nichž dvě v útlém věku zemřely. Podmínky pro tělovýchovu nebyly v té době v Račicích právě nejlepší, protože obyvatelé obce Sokolu příliš nepřáli.

Slavní rodáci

Rozhodující zvrat nastal v roce 1909, kdy přišel do vesnice nový, pokrokově smýšlející, učitel Antonín Bébar, sokol tělem i duší, který získal nejstaršího z bratrů Hudcových Antonína ke cvičení. Postupně se stali členy Sokola i Aloisovi starší bratři Josef a František. Když byly Aloisi Hudcovi čtyři roky, začal s nimi chodit do cvičení i on. Kromě tělocvičné činnosti však stíhal provádět se svými vrstevníky i celou řadu nejrůznějších klukovských darebačin a rošťáren, za které dostal sem tam od maminky Františky pěkně nařezáno. V jeho životě však byly vedle veselých i smutné chvilky, jako třeba ta, když těžce onemocněl a maminka ho musela nést devět kilometrů na zádech do Vyškova k lékaři.

Zachránila mu tím život, protože podle slov lékaře prý stačilo přijít jen o půl hodiny později a malému pacientovi již nebylo pomoci. Ale vykřesal se z toho.

V roce 1914 se jako šestiletý poprvé představil široké veřejnosti na sokolském cvičení v Drnovicích, Lulči a Nemojanech. Jeho další sportovní růst však přervaly výstřely první světové války. A tak budoucí mistr světa musel počkat až na rok 1918, kdy na frontách dozněly poslední výstřely a Alois Hudec znovu mohl začít trénovat. Nejdříve v Račicích a od roku 1923 v Brně, kam odešel do učení do brněnské zbrojovky. Tam si všiml pilného a svědomitého učně mistr Kartouz, který si hocha velmi oblíbil. A když zjistil, v jakých nuzných poměrech vyrůstá a jak nadaný sportovec to je, všestranně mu pomáhal.

O tom, že byl Hudec mezi svými nadřízenými velmi oblíben a že měl jejich plnou důvěru, svědčí i ten fakt, že když již jako mistr světa začal pracovat v jedné z pražských bank, dostal jako jediný zaměstnanec důvěru doprovázet ozbrojen pistolí transporty zlata a nově vytištěných bankovek z Prahy na Slovensko.

V roce 1926 se Alois Hudec poprvé zúčastnil jako dorostenec závodů na 8. všesokolském sletu v Praze a v roce 1931 se objevil v širší nominaci na mistrovství světa v tělocviku v Paříži. Závody probíhaly v rámci světové koloniální výstavy den před Aloisovými narozeninami. Namáhavý den pro něj začal ve čtyři hodiny ráno budíčkem a skončil v deset hodin večer obrovským úspěchem. Byl jediným ze všech borců, kteří splnili podmínky šedesátiprocentního bodového zisku ve všech disciplinách. Necvičilo se totiž jen na nářadí, ale součástí závodů byly také další atletické disciplíny a šplh, na kterém všichni jeho soupeři ztroskotali. Račický rodák Alois Hudec se tak stal absolutním mistrem světa.

Přivítání, které mu tehdy Praha po návratu domů připravila, bylo ohromující. Cesta z hlavního nádraží přes Václavské náměstí do Tyršova domu mu tehdy trvala přes čtyři hodiny. Přišly však také ústrky a zklamání, zranění od zlomených nohou po dopadu mimo žíněnku, až po nebezpečí ochrnutí. Ale dostavil se i úspěch nejbáječnější, zisk olympijského zlata za cvičení na kruzích na olympiádě v Berlíně v roce 1936. Uvedený úspěch byl o to cennější, že i když celková atmosféra závodů byla vzhledem k tehdejší vnitropolitické situaci v Německu k českému sportovci značně nepřátelská, dokázal zvítězit.

Za první sestavu dostal 9,4. Hned se však přihlásil na opravu. Každou výdrž pak ve finále protahoval do maxima, aby rozhodčí, viditelně fandící Němcům, neměli důvod strhávat desetinky. Vyšlo to. Za známku 9,8 se zlatá stěhovala do Prahy s ještě slavnějším návratem, než tomu bylo před pěti léty z Paříže.

Záhy však přišlo odtržení Sudet, pak okupace a rozpoutání nového válečného konfliktu. To vše přerušilo na čas sportovní dráhu tohoto skvělého a úspěšného sportovce. Když potom po letech bilancoval své úspěchy, mohl být právem hrdý na to, co dokázal. Zúčastnil se čtyřiapadesáti startů na významných světových soutěžích. Z nich sedmadvacet dokázal proměnit ve vítězství, desetkrát byl druhý, třikrát třetí, pětkrát čtvrtý a jednou pátý.

Pak přišel v jeho životě další zvrat. Rok 1948 a s ním spojený únorový převrat v Československu, který přinesl Hudcovi odměnou za jeho sportovní slávu a úspěšnou reprezentaci ČSR doma i ve světě jen šikanování a zklamání. Plné rehabilitace se mu dostalo až po revoluci 1989.

Také Račice na svého velkého rodáka nezapomněly. 28. října 1992 mu byla u příležitosti pětaosmdesátého výročí založení sokolské tělocvičné organizace v Račicích odhalena na budově Sokolovny pamětní deska.

Tímto aktem vzdala obec hold člověku, který se svými sportovními výkony zapsal významně nejen do dějin račické sokolské jednoty, ale i do dějin světového sportu. Tím prokázal platnost slov známého sportovního zpravodaje Oty Pavla, který o Hudcovi kdysi napsal: „Alois Hudec se ve svém životě neztratil a dokázal, že i obyčejný člověk může svou pílí a pracovitostí dosáhnout závratného úspěchu.“

Jeho životní cesta se uzavřela v lednu 1997. Široká sportovní veřejnost se s ním rozloučila ve středu 29. ledna 1997 dopoledne v obřadní síni pražského Olšanského krematoria.

Dagmar Stryjová