Vzpomíná na plejádu fotopomocníků. „První fotoaparát jsem dostal od tatínka ve čtyřiatřicátém roce minulého století, to mi bylo deset let. A díky bedýnce Box Tengor se stalo fotografování mou celoživotní láskou.

Následovaly kvalitnější a dražši aparáty, například Wera, Asahi Pentax, Canon a Minolta. Nedávno jsem si koupil digitální Conicu,“ usmívá se.

„Vždycky to byl drahý koníček, ale nepiju, nekouřím, tak jsem peníze vkládal do techniky, nejen do fotoaparátů, ale například i vysílaček,” tvrdí důchodce.

Dodnes se Skleničkův dům, i po letech označovaný jako pekárna, kde jeho otec provozoval svou živnost, pyšní nejvyšší anténou v Orlovicích, na kterou chytá vlny z éteru.

„Byl jsem jedním z prvních v okrese, kdo začínal s takzvaným síbíčkem,“ pochlubil se. A dodal, že Cityse bank, zkráceně “CB”, byla za komunistů velmi omezená záležitost, kterou každý musel hlásit na úřadě.

Dnes má čtyři vysílačky. Jeden “příruční” model si dokonce odnesl s sebou do domova důchodců, kde žije už rok a půl. Tady se velice rád ujal fotografování nejrůznějších společenských akcí a vede kroniku. Oblíbil si úpravu digitálních fotografií na počítači a uvažuje o zřízení internetu.

Do Orlovic se vrací už jen občas, aby se postaral o svůj chátrající domek a porozprávěl se svými přáteli. A že jich pan Sklenička má. Vždyť s mnohými prožíval jako fotograf vítání občánků, narozeniny, svatby i pohřby, pro obec zase fotil kulturní vystoupení a veřejné akce.

Mnoho přátel také získal mezi místními farníky. Ti s úsměvem vzpomínají zejména na jeho “vynález”, kterým je přenos bohoslužeb z kostela do domácností rozhlasem po drátě.