Bývalá redaktorka filmového studia Barrandov, herečka a také dlouholetá přítelkyně filmového režiséra Jiřího Menzela. Tím vším je dvaaosmdesátiletá Vyškovanka Marie Rubešová. Velkou část svého života strávila v Praze, kde poznala spoustu významných osobností českého divadla i filmu. Nejvíce se sblížila právě s Jiřím Menzelem.

„Je to velmi čestný člověk a výborný přítel. Za sedmadvacet let, kdy jsem s ním pracovala v Krátkém filmu Praha, jsem ho dobře poznala,“ vypráví stařenka, které tento muž byl oporou v nejtěžších chvílích života.

První ranou v životě pro ni bylo, když zjistila, že nemůže mít děti. A právě Menzel ji utěšoval. „Řekl mi: Mařenko, to nevadí, záleží na člověku. Máš šest sourozenců, o které se můžeš starat jako o své děti. Máš také zaměstnání, všechno se ti daří. Ke všemu tě lidé mají rádi,“ vzpomíná s vděčností.

Velmi těžké pro ni bylo také období po smrti manžela. Tím byl zpěvák Vladimír Rubeš, který si zahrál v několika filmech, jež byly natočeny v období mezi válkami. Opět to byl dnes slavný režisér, který jí přišel na pomoc.

Zároveň ji povzbuzoval, když se ocitla na divadelních prknech. Tři roky hrála o sobotách v pražském Divadle Na zábradlí. V jedné hře se dokonce ocitla po boku Rudolfa Hrušínského staršího. Dokonce měla možnost zahrát si ve filmech. „Menzel mi nabízel nějaké role. Já jsem ale odmítala. Myslím si, že jsem nebyla tak nadaná,“ přiznává Marie Rubešová, která prý někdy sama motivovala svého velmi dobrého kamaráda k práci.

„Jako redaktorka jsem na Barrandově hledala náměty pro některé štáby. Jiří však toužil po hraném filmu, ne po zpravodajském. Ale někdy moje rady poslechl,“ vzpomíná důchodkyně. Třeba když natáčel film s vesnickou tematikou a do role obsadil ženu městského typu. „Tehdy si mě zavolal a řekl, že mám více zkušeností s venkovem. Ať mu prý poradím,“ usmívá se stařenka.

Dnes už se spolu osobně nestýkají. Rubešová totiž žije ve vyškovském ústavu sociální péče. S Jiřím Menzelem si však stále dopisuje a někdy si telefonují. „Ale on nemá moc času, takže mi samozžejmě nepíše tak často, jako já jemu.

Do Vyškova jsem se přestěhovala v roce devatenáct set osmdesát. Od té doby jsme se neviděli. Určitě bych ho ještě někdy ráda spatřila naživo. Snad se mi to podaří,“ přeje si Rubešová.