Nezvyklý titulek k našemu dnešnímu vyprávění o ranách osudu odkazuje na poslední knihu Nového Zákona, nazývanou Zjevení Janovo nebo též Apokalypsa. Praví se zde mimo jiné: „Čtvrtý anděl vylil svou nádobu na slunce: a byla mu dána moc spalovat lidi svou výhní.“ Těm, kteří s jistým zjednodušením chápou tento text též jako vizi konce světa, nebude jistě zatěžko představit si katastrofu, která postihla město Vyškov 21. května 1917 a která alespoň jeho obyvatelům apokalypsu nepochybně připomněla. Co se vlastně ve Vyškově přihodilo?

Blížil se ke konci třetí rok války, známé dnes z učebnic dějepisu jako první světová, nicméně tehdy označované přívlastkem Velká. Ne dost na tom, že tento dosud největší válečný konflikt navždy vzal mnohým rodinám otce, bratry či manžele a že zlepšení, v něž mnozí věřili po smrti stařičkého mocnáře Františka Josefa I. a nástupu jeho prasynovce arcivévody Karla, bylo v nedohlednu. Ba co víc – zásobování obyvatelstva bylo čím dál obtížnější, neboť velké množství životně důležitých potravin odčerpávala válečná bojiště. Není se tedy čemu divit, že si civilní obyvatelé, a hlavně hospodyně pečující o domácnosti, vypomáhaly, jak se dalo, a soustředily se na shromažďování zásob, pokud to bylo jen trochu možné. Ani Vyškov, donedávna ještě prosperující maloměsto přičinlivých řemeslníků a živnostníků, nebyl výjimkou. Je třeba shromáždit zásoby – kdoví, zda nebude ještě hůře? Zavařeniny, podomácku vypálená kořalka, ale i sádlo…

Bylo pondělí 21. května 1917, zhruba poledne. Vše se odehrálo ve dvorním traktu domu dědiců Josefa Maixnera na Velkém náměstí čp. 25. Nebohá paní Kateřina Konečná právě škvařila sádlo. Už nikdo nezjistí, co ji vlastně vyrušilo, že odešla od plotny. Sádlo v hrnci vzkypělo a vznítilo se. Voskový papír na stěně a dřevěný strop tragédii jen umocnily.

Navíc se jakousi zlomyslnou hrou osudu zvedl v těch chvílích nesmírně silný severovýchodní vítr. Do pěti minut byl celý dům včetně střechy v plamenech. Hořící šindele se vlivem větru měnily v dalekonosné zápalné „Molotovovy koktejly“ a létaly na vzdálenost desítek metrů. Paní Konečná během oněch nedlouhých okamžiků ztratila svůj život v plamenech. Požár se šířil po celé severní a severovýchodní straně náměstí. Již hořely i domy Vyškovských, Schönhofů a Lorků. V domě Josefa Vičara hledalo asi deset osob útočiště v jednom z bytů. Devět z nich mělo štěstí a uniklo. Desátá paní Karla Skácelová bohužel uhořela…

Zdá se dnes neuvěřitelné, že se požár přenesl i na protější, tedy jižní stranu náměstí. Ale nezapomeňme na mimořádně silný vítr a také na hustou „palbu“ hořících šindelů. Během desítek minut hořely i tam všechny domy. V radničním objektu shořelo v podstatě vše včetně vzácných archiválií. Nejméně porušena byla radniční věž.

Vyškovské hasičstvo se činilo, pomáhali i dobrovolníci z řad místního obyvatelstva, ale lidské i materiální zdroje bojovníků s ohněm nebyly dostačující. Ach, kdyby se nešetřilo vždycky na nepravých místech! Požár se rozšířil i na Husovu ulici a rovněž na Růžovou ulici (dnes Dobrovského), rovnoběžnou s jižní stranou náměstí. V domě patřícím rodině Šmerdově došlo k obrovské tragédii – uhořela paní Anna Hrudníková se svými dvěma dcerami. Vojín c. a k. rakousko-uherské armády František Koudelka, který si pobyt na dovolence v místě svého bydliště představoval určitě jinak, pomáhal hasičům, jak jen mohl, a zachránil několik lidských životů. V případě matky a dcer Hrudníkových, jež rovněž vynesl z hořícího domu, byla však jeho snaha marná. Sám pak vzpomínal: „Zavolal jsem pana doktora Saláka, který pokoušel se, ovšem marně, nešťastné přivésti k životu.“

To však již hořel i Greplův dům na Zámeckém náměstí (dnes Čs. armády) a objekty na protější straně – pivovar a zámek. Plameny pohltily i orlovnu a panský dvůr vedle bývalého kapucínského kostela.

V části zámeckého traktu měl tehdy své sídlo okresní soud. Jisté smrti uhořením nebo otravou spalinami tam unikla skupina osob, již tvořila paní Klementová, manželka arcibiskupského zahradníka, s jejími dvěma dcerami, dále paní Slezáčková a odsouzený vězeň Kukla. Za záchranu mohli vděčit úředníku Zemanovi, okresnímu soudci Lacinovi a soudnímu vykonavateli Bednaříkovi, kteří se objevili ve správném čase na správném místě.

Kolem 18. hodiny vítr ustal, ale ještě tři dny se plameny místy objevovaly znovu, takže hasičstvo muselo být v neustálé pohotovosti. Á propos – hasiči. Záchranné akce byly vyhodnoceny jako na svou dobu velmi profesionální. Jak bylo však již uvedeno, samotný vyškovský sbor by neměl šanci. Naštěstí přispěchali ku pomoci němečtí hasiči z Brna a poměrně slušně vybavený sbor z Prostějova. Ale nejen odtamtud – ve Vyškově se činili i hasiči ze vzdálenějších míst jako například z Třebíče, Bystřice pod Hostýnem či Holešova.

Kromě hasičů prokázal prvotřídní úroveň také brněnský německý sanitní sbor a rovněž příslušníci c. a k. armády, většinou opět z Brna. Bohužel, poučení přichází často až po katastrofě, a tak si i vyškovští radní konečně uvědomili, že do budoucna se jim vyplatí na hasičích nešetřit, a od těch dob zvýšenou měrou dbali na materiální vybavení opřílbených mužů s hadicemi.

Tehdejší starosta MUDr. Jan Venhuda, novohvězdlický rodák a velmi rázný komunální politik, podobný nejen svými politickými názory, ale i vzezřením známému enfant terrible české politiky Karlu Kramářovi, jmenoval komise, které měly pečovat o lidi bez přístřeší a jejich zásobování, ale které měly také sčítat škody. Celková bilance byla neradostná – pět obětí na životech (shodou okolností pouze ženy), sedmadvacet těžce popálených osob, sedmašedesát zničených domů a sto čtyřiaosmdesát rodin bez přístřeší.

O vyškovské katastrofě psaly noviny po celých Čechách a Moravě, ale i ve Vídni. Soustrastné dopisy zasílaly známé osobnosti naší kultury, mezi jinými vynikající brněnský literární historik profesor Arne Novák. C. a k. okresní hejtmanství organizovalo sbírku finančních příspěvků, jež svědčila o vlně opravdové solidarity s postiženými obyvateli Vyškova.

Podle svých možností poskytli finanční dary firmy, instituce, politici, obce i velké množství jmenovaných i anonymních soukromých osob. Ale nebyli bychom v českomoravských luzích a hájích, kdyby se nevyskytly i případy hyenismu, kdy se všelijací falešní výběrčí milodarů snažili vymámit „příspěvky na pohořelé“ od důvěřivých spoluobčanů.

Jako slova klasika dodnes vyznívající prorocké řádky neznámého pisatele v příspěvku ve Vyškovských novinách z 1. června 1917, v nichž stálo: „Je pravda, jsou zlé doby, válka, nedostatek a drahota ukrutná. Ale bývalo také zle, tuze zle a bylo potom lépe. Bohdá, že bude zas dobře a že za dobu nějakou Vyškov v nové tvářnosti, v novém hávu, moderní době slušícímu, objeví se…“

Požár z roku 1917 představuje nepochybně velmi hlubokou ránu, kterou zanechala na těle města souhra několika nešťastných faktorů, z nichž na předních místech nutno uvést osudově nepřiznivé povětrnostní podmínky a lidskou neopatrnost. Život však musel kráčet dál. Během necelého roku a půl přivítali obyvatelé Vyškova novou Československou republiku, v jejíž éře město povstalo do časů navazujících na někdejší prosperitu.

Tragický požár výrazně pozměnil tvář centra města i po architektonické stránce. Zanikla podloubí na severní straně náměstí, ale na druhou stranu vážná poškození, jež postihla snad vyjma části západní strany všechny ostatní domy, umožnila při přestavbách, především ve třicátých letech, použít i prvky moderní architektury, zejména funkcionalismu. Týkalo se to například čp. 40, dřívějšího Součkova domu, kde potom našla své sídlo firma Baťa, a rovněž sídla věhlasné cukrářské firmy Adolf Janský v čp. 8.

Mnohokrát těžce zkoušené město však čekala během 20. století ještě další pohroma – nelítostné boje v jeho ulicích v závěru druhé světové války…

RADEK MIKULKA

FOTKY POUŽITÉ V ČLÁNKU JSOU Z ARCHÍVU MUZEA VYŠKOVSKA VE VYŠKOVĚ:

1. FOTKA - Jihovýchodní strana náměstí po požáru, zcela vlevo je židovská synagoga.

2. FOTKA - Budovy na Zámeckém náměstí (dnes Čs. armády) poničené zkásonosným požárem z roku 1917.

3. FOTKA
- Vyškovský starosta MUDr. Jan Venhuda (v úřadě 1911 – 1924).
ČTĚTE TAKÉ DALŠÍ ČLÁNKY ZE SERIÁLU RÁNY OSUDU
(V PRAVÉM HORNÍM ROHU)