Hudební nadání zdědil po otci, amatérském hudebníkovi. „Chtěl jsem studovat uměleckou školu. Bohužel otec zemřel, když mi bylo pouhých patnáct let a musel jsem se postarat o hospodářství. Po kolektivizaci jsem se znovu snažil na školu dostat a povedlo se mi to jen díky tomu, že moje sestra zůstala v zemědělství,“ vzpomíná Trávníček.

V roce 1953, ve svých šestadvaceti letech, začal studovat první ročník hry na pozoun v Brně. Ale vzhledem k svému věku už ale pro tamní kantory nebyl perspektivní, tak přešel do Ostravy. Tam pracoval v operetním divadle a pak přešel do rozhlasu.

Postihla ho však zdravotní příhoda, pro pozounistu velice nemilá. „Jak jsem stále namáhal svaly kolem úst, přestaly mě poslouchat a já nemohl hrát,“ smutní dodnes hudebník.

Jedna smůla k druhé a rozpadlo se mu i manželství. Vrátil se do rodného domu a po uzdravení začal učit na hudební škole ve Vyškově. Protože učil modernější metodou lehkého nátisku, míval se svými konzervativními nadřízenými problémy. Ovšem žáci si vedli velmi dobře.

Kromě toho řídil taneční soubor, dechovou hudbu a pozounový kvartet. Největší úspěchy zažil po roce 1984, kdy založil dodnes velmi oblíbený dechový soubor Vyškovská desítka. Kapela se účastnila soutěží, například Zlaté křídlovky či O zlatý hrozen. Jezdila po Evropě.

Mnohé úspěchy hudebník zažil také jako člen Big bandu, kde hrával nejen na pozoun, ale i na baskytaru.

Uměleckou kariéru ukončil závažný infarkt, který prodělal ve svých šestašedesáti letech. Vyškovskou desítku předal Jiřímu Čepánovi, který ji vede dodnes. Ve dvaasedmdesáti letech prodělal závažnou operaci srdce. Do pětasedmdesáti let pak ještě hrával s kvartetem v obřadní síni, ale potom s veřejnou hudební činností skončil.

Dnes se zabývá hlavně skládáním písniček. „Brnkám u klavíru a skládám. Moc mě potěšilo, když Vyškovská desítka na promenádním koncertu na Masarykově náměstí zahrála dvě písničky, které jsem letos složil, a to Vesničku a Moravu, " chlubí se hudebník.

A dodává: „Teď jsem dopsal polku Vyškovanka. Rád mám například skladby Dědická, podle místa kde pocházím, a Hájenka nebo Potůček, ke kterým mě inspirovaly lesy u Podivic, kde má chalupu moje manželka,“ říká Trávniček, který se svou druhou ženou Marií žije už dvaačtyřicet let.

Nesmírně hrdý je na svého syna Dominika Trávníčka mladšího, který v hudební tradici pokračuje. „Vystudoval konzervatoř na housle. Nechtěl jsem, aby hrál na žesťové nástroje jako já, protože jsem se bál, aby ho nepostihl podobný problém s nátiskem jako mě.Když pak syn narostl do výšky sto devadesát jedna centimetrů, přešel k viole. Na ni se mu dobře hraje díky tomu, že má velkou ruku. Violistů je málo, a tak udělal velmi dobře. I díky tomu dnes hraje v české filharmonii,“ pochvaluje si Trávníček starší.

Hudba ho provází celý život. „Přes všechna úskalí, která jsem s hudbou zažil, kdybych se mohl vrátit v čase, zase bych se jí věnoval. Je to moje veliká vášeň, veliká láska.