Třiatřicetiletá Vyškovanka se dennodenně musí potýkat se situacemi, které si zdravý člověk nedovede ani představit. Bez doprovodu se nemůže vydat ani na nákup. Třeba oblečení nerada nakupuje sama. „Na prodavače se spolehnout nemůžu. Vnucují mi to, co potřebují prodat, a neberou ohled na to, zda mi sluší. Musím s sebou brát kamarádku nebo maminku,“ říká s úsměvem žena.

Obtíže znamená i obyčejný nákup potravin. „Nedaleko mého bydliště dřív býval malý obchůdek, který jsem dobře znala. Jenže obchod zrušili, a tak se musím naučit chodit jinam. Dávám přednost hypermarketům, kde se dá nakoupit na měsíc dopředu, abych tak často nemusela otravovat známé kvůli doprovodu. Vždycky s sebou totiž musím mít někoho, kdo mi vyhledá, co potřebuji,“ svěřuje se Lusková.

Problémy nastávají třeba i při cestování. „Studovala jsem v Kolíně a často mi ztížilo cestu zpoždění. Musela jsem využít jiný spoj, jet přes místa, která neznám, jít na jiné nástupiště. Jenomže nepřečtu si cedule, nepoznám, kdy vystoupit. V tom případě jsem závislá na pomoci neznámých lidí,“ povzdychne si nevidomá dívka, která si na nutnost ptát se cizích lidí už zvykla. Vždyť na ně musí spoléhat už od malička.

Lidé prý na její postižení reagují vesměs rozpačitě. Teprve až ji lépe poznají, uvolní se. Vydat se sama do města, byť rodného, by pro ni byl hazard. Mohla by zabloudit, skončit pod koly aut anebo narazit do sloupu. Bez pomocné ruky si netroufne jít ani na náměstí. Přesto nechce jen sedět doma. „Hodně cestuji. Hlavně díky studiu v Kolíně jsem poznala kus republiky. Nejlépe naučenou pěší cestu mám ze svého bydliště v Tyršově ulici na vlakové nádraží. Hodně mi pomáhají naváděcí pruhy na chodníku. Například na okružní křižovatce mě navedou na přechod,“ pochvaluje si nové chodníky Lusková.

Považuje za důležité nezůstávat v izolaci a v nečinnosti, nezavírat se doma, nezahořknout. „Jsem slepá už od narození. Vím od maminky, jak pro ni byly začátky těžké, jak jsme jezdili po doktorech. Pak jí nezbylo, než se s tím smířit. Naučila mě žít samostatně,“ oceňuje rodinu mladá žena.

Váží si sama sebe, že se rozhodla bydlet sama, třebaže v domě s pečovatelskou službou. Studovala speciální slepeckou školu v Brně, pak vyšší odbornou teologickou školu v Kolíně. Nyní ji trápí, že nemá zaměstnání.

„Práci hledám už dlouho. Nepomohl ani masérský kurz. Rozhodla jsem se tedy pokračovat ve studiu angličtiny a začala jsem i se španělštinou.

Třeba se jednou bude znalost jazyků hodit. Hlavně, že se něčím smysluplným zabývám,“ raduje se Lusková. Ve volném čase ráda čte knihy v Braillově písmu nebo poslouchá nahrávky. Má také možnost dostat se přes počítač do knihovny digitálních dokumentů a poslouchat přes hlasový výstup. Když už se náhodou nudí, může si zahrát na kytaru nebo na klavír.

V poslední době ale moc volného času nemá. Život jí hodně zpříjemňuje TyfloCentrum, které ve Vyškově nově působí. „Ráda chodím na zvukovou střelbu nebo na výlety a exkurze, které centrum pořádá,“ těší se žena.

Má také radost, že se změnil zákon o sociálních službách, díky kterému je jednodušší dosáhnout na placeného asistenta. „Nemusím už teď tolik příbuzné a známé využívat jako doprovod. Přátele už můžu mít jenom jako přátele,“ dodává Lusková.