V olomouckém deníku Pozor začal 3. srpna 1902 vycházet seriál článků nazvaný „Naše arcidioecese“, jehož autor se skryl za pseudonym Rectus. Pisatel si poměrně nevybíravě vzal na mušku tehdejšího olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna. Články vyvolaly senzaci, neboť z řádků vyšlo jasně najevo, že jejich autorem je katolický kněz. Veřejnost se tedy oprávněně ptala, kdože to vlastně je, onen záhadný Rectus.

 

Prchlivý arcibiskup

Než ale tuto otázku zodpovím, musím se nejprve alespoň stručně vrátit k osobě moravského metropolity. Theodor Kohn, zvolený arcibiskupem v listopadu 1892, byl prvním moravským metropolitou-nešlechticem. Pocházel z rodiny domkáře a malorolníka z Březnice u Zlína, a co je pozoruhodné, byla to rodina s židovskými kořeny – Kohnův děd konvertoval ke křesťanství.

Talentovaný Theodor úspěšně vystudoval teologii a od roku 1883 řídil jako kancléř konsistoře administrativní chod olomoucké arcidiecéze. Po jeho poměrně překvapivém zvolení arcibiskupem se vrhl s vervou do organizační práce po stránce pastorační, právní i ekonomické.

Je ale zřejmé, že mu scházela zejména pro kněze velmi důležitá vlastnost – schopnost komunikace s lidmi. Například neváhal ztrestat desítky lidí za to, že sbírali roští v jeho lese, působil nepříjemnosti věřícím, kteří si zkracovali cestu do kostela přes arcibiskupský pozemek a podobně.

Není divu, že jeho obliba jak mezi věřícími, tak mezi katolickým klérem, postupně klesla na bod mrazu. Dobový tisk dokonce přisoudil Kohnovi přezdívku „Theodor Hrozný“.

Když si Kohn přečetl v Pozoru článek podepsaný pseudonymem Rectus, začal jednat nesmírně popudlivě a impulzivně. V domnění, že našel pravého viníka, nechal uvrhnout do kněžské internace v Kroměříži nevinného pátera Františka Ocáska, kaplana ve Velkých Kunčicích pod Ondřejníkem. A v té chvíli se ozval pravý Rectus…

 

Nebojácný kněz

Dominikán Augustin Strnad požádal při osobním setkání arcibiskupa Kohna, aby nevinného Ocáska propustil, neboť se mu při zpovědi ozval pravý „pachatel“, kterého však nesmí prozradit, protože musí zachovat zpovědní tajemství.

Arcibiskup se ale opět projevil jako vskutku mizerný taktik, když nemilosrdně trval na vyzrazení totožnosti oné osoby. A tak se pravý Rectus raději veřejně přiznal…

Pisatelem oněch článků byl páter Josef Hofer, kaplan v Zábřehu u Ostravy. Narodil se v roce 1871 ve Snovídkách v politickém okrese Vyškov. Kněžská studia na brněnském semináři nejprve nedokončil, a tak se živil jako výpomocný učitel. Jeho působištěm se stalo Komárno u Opavy. Později se však ke studiím vrátil, absolvoval teologii v Olomouci a v roce 1900 byl vysvěcen.

Před svým působením v Zábřehu zastával místo kooperátora u svatého Michala v Olomouci. Měl svými názory velmi blízko ke Katolické moderně. Jeho útok, který arcibiskupa vyprovokoval k několikerému porušení kanonického práva, stál na začátku Kohnova konce. Další aféru už neustál.

To již se proti němu obrátili i příslušníci vyššího katolického kléru v čele s říšským poslancem a vysokým církevním hodnostářem A.C. Stojanem a brněnským biskupem F.S. Bauerem. Jejich reference papežskému nunciovi ve Vídni Ennidiovi Tallianimu a Dostálova stížnost u papežského sekretáře kardinála Rampolly v Římě spolu s dalšími vyjádřeními biskupů i rakousko-uherských politiků přesvědčila kurii, že bude nejlepší, když arcibiskup dobrovolně rezignuje na svou hodnost, což se v roce 1904 skutečně stalo.

A jaké byly další osudy Josefa Hofera, rodáka z Vyškovska, který celou aféru vlastně začal? Jeho nepokojný duch, přímočarost a nechuť ke kompromisům jej po vzniku Československa v roce 1918 dovedly do řad kněžského reformního hnutí. Hofer byl zejména vytrvalým kritikem celibátu, který považoval za „hrozné a neomluvitelné násilí“.

Počátkem května 1920 byl suspendován a následně přestoupil do nově vzniklé církve československé. Působil pak znovu jako pedagog a v roce 1924 uveřejnil na stránkách Pozoru své vzpomínky nazvané Rectovy paměti. Zemřel v roce 1947.

Můžeme si ho dnes připomenout jako talentovaného, byť břitkého žurnalistu, jako poměrně výraznou, i když dnes možná již trochu opomíjenou postavu z dob myšlenkového kvasu v moravské katolické církvi na přelomu 19. a 20. století.