Chov Jana Kohoutka je tak ceněný, že na poslední výstavě králíků v Bučovicích získal pohár za nejlepší kolekci. „Na výstavě bodují posuzovatelé sedm pozic. Mimo jiné i délku srsti, které se říká rexovitá a pohybuje se v rozmezí sedmnácti až dvaadvaceti milimetrů. Skvrny musejí co nejvíc připomínat kresbu psa dalmatinského,“ vysvětluje chovatel.

Podle něho existují nejenom černobílé varianty, ale dalmatinský králík může mít i zabarvení do modra, hněda nebo být tříbarevný. Přestože jde hlavně o kožešinového králíka, kožešiny Kohoutek neprodává.

Protože se dalmatin považuje spíše za sportovní plemeno, přilepšuje si tím, že prodává chovné králíky. „Vystavuji po celé republice i v zahraničí. Uspěl jsem i na evropské výstavě. Když si člověk udělá jméno jako úspěšný chovatel, lidé se pak o kvalitní zvířata hlásí sami,“ pyšní se Kohoutek.

Přestože své miláčky chová spíš na výstavy, neznamená to, že některý z nich občas neskončí na pekáči. Víkendový oběd si bez králičího masa nedovedou Kohoutkovi prý ani představit.

Zvířata chová Kohoutek na dvorku rodinného domu. „Není to žádný velkochov. Momentálně mám pět chovných samců a dvanáct chovných samic. Kromě toho mám ještě sivomodré slovenské králíky. Rozhodně se s tím ale nedá uživit. Je to spíš jenom velký koníček,“ směje se chovatel. Ale hlavně je to velmi pracné hobby. „Rodina sice spolupracuje. A když jedu na dovolenou, tak zaskočí otec. Ale hodně si toho musím dělat sám. U králíků člověk stráví hodně času. Třeba jenom nasušit seno. To by dneska už každý nedělal,“ říká zkušený chovatel.

Ten dává suchému krmení přednost před zelenou trávou kvůli riziku nafouknutí. „Vůbec králíkům hrozí spousta nemocí. Nezbývá, než je pravidelně očkovat. Je to drahé, ale potřebné,“ krčí odevzdaně rameny chovatel.

Přestože se Kohoutek zálibě chovu králíků začal věnovat díky svému otci už v patnácti letech, sám pokračovatele ve svých dětech zatím nemá. „Moc se k tomu nemají, ale já je nenutím. Synovi je teprve devět a víc ho zajímá fotbal. Snad možná později,“ doufá Kohoutek.