Zrovna v této době pomáhá svými hbitými prsty závodním cyklistkám v Krásné Lípě. Hned v pondělí odjíždí zase do Bulharska. Koná se tam totiž mistrovství Evropy v cyklistice.

Michal Frantík se už jedenáct let věnuje sportovnímu masérství. Dnes žije ve Střeni, před časem však pobýval ve Vyškově.

Jak a kdy jste se dostal k práci sportovního maséra?
Bylo to v roce 1997, to mi bylo dvacet let. Když jsem sám závodil na kole a snil jsem o tom, že budu slavný cyklista, tak jsem chodil na zemědělskou školu do Uničova. Věděl jsem však, že tuhle práci asi dělat nebudu. Když jsem dokončil zemědělku a sen se mi rozplynul, přemýšlel jsem co dál. Viděl jsem, že moje sestra Jiřina stále závodí a celkem jí to jde. Tak jsem si řekl, že bych si mohl udělat rekvalifikační kurs na sportovní a rekondiční masáže a budu masírovat sestru a kluky v uničovském týmu a pak si mezi tím najdu nějakou práci.

Zřejmě to ale dopadlo jinak…
Cyklistická dráha vzala za své, ale masérských kurzů jsem si udělal hned několik. A nastoupil jsem jako masér do lázní Slatinice. Takže vlastně můj začínající koníček se stal i mým povoláním.

Co vás na této práci tak vzalo?
Práce maséra mě natolik chytla, protože mě začalo naplňovat, že můžu pomáhat lidem alespoň takhle. Navíc jsem měl k tomuto pocitu blízko již dříve. Asi jsem to zdědil po mámě, která pracuje jako zdravotní sestra. Když jsem pracoval v Lázních, tak jsem se samozřejmě neustále točil kolem sportu, který mám stále rád. Takže asi v mém rozhodování bylo hodně aspektů. Sport, sestra, práce v kolektivu a dobrý pocit z toho, když někomu pomůžu alespoň na chvíli od bolesti. Navíc masér musí být i dobrý psycholog a umět lidi uvolnit i duševně a také psychicky.

Zaměřujete se na nějaký sport?
Nyní se točím opět kolem cyklistiky, byl jsem však i delší dobu u fotbalu a na nějakých turnajích i u volejbalu. Cyklistiku miluji, vždyť jsem z ní vzešel, ale nezaměřuji se jen na tento sport, mám rád všechny a nedělám v nich nebo v lidech rozdíl. Pro mě je sportovec jen jeden, ať už dělá ten sport nebo onen. Každý má něco, co je na něm krásné, a jen hlupák dělá rozdíly.

Nepomáháte sportovcům jistě jen v udržování tělesné kondice…
Masér je důležitým článkem v každém sportovním týmu. Tím pádem po tělesné stránce je významná i kvalitně provedená masáž. Co se týče toho ostatního, dobrý masér by měl neustále udržovat kolektiv, sportovce v dobré náladě a psychicky správně naladěného, aby podal dobrý výkon. Nějak tak by se to dalo říci zjednodušeně. Někdy je masér vrbou, někdy neomylným rádcem nejen na poli sportovním, ale i soukromém. Psychika u sportovce, ale i u nesportovce hraje obrovskou roli.

Které země jste procestoval?
Je jich spoustu a některé několikrát, nerad bych na nějaké zapomenul. Začnu Evropou. To bylo Slovensko, Polsko, Německo, Rakousko, Srbsko, Slovinsko, Černá Hora, Chorvatsko, Řecko, Makedonie, Francie, Holandsko, Belgie, Lucembursko, San Marino, Itálie, Španělsko, Dánsko, Bulharsko, Maďarsko, Kypr a další. Z Asie pak Kuvajt, ve kterém jsem několik let žil a pracoval. Katar, Bahrajn, Saudská Arábie, Írán, Jordánsko, Sýrie, Spojené Arabské Emiráty, to byl Dubaj, Omán a Libanon. V Africe jsem byl v Egyptě.

Kde se vám nejvíce líbilo?
Každá země má své kouzlo. Určitě to bylo Jordánsko, Sýrie, Egypt pro jejich historii. Ale země, do které jsem se zamiloval, to je asi Omán. Je to sultanát, vládne tam sultán, takže v zemi je monarchie a islám, ale lidé jsou úžasní, mají v zemi nesmírný pořádek, moře, zeleň, opět kus historie. A přitom jsou bohatí, mají zemní plyn a malinko ropy. Omán je prostě pohádková země, každému ji doporučuji.

Se svými cestami určitě poznáváte různé charaktery sportovců…
Když jsem pracoval u fotbalu a přímo v Kuvajtu, měl jsem asi největší možnost poznat více národností. Nejen Araby, ale také lidi z jiných světadílů a zemí. Například Kuvajťané jsou na sebe příliš měkcí, jsou to takové panenky. Ale zase na druhé straně fotbal tam hráli dá se říci zadarmo, měli jen to, co si vyhráli, na tréninky a zápasy chodili po práci, po škole. S balonem se uměli krásně mazlit, ale běda, kdyby museli více běhat. Kuvajťany mám však rád, vždy jsem s každým vyšel dobře. A naopak. Když jsem měl nějaké problémy, vždy mi pomohli. Někteří Češi by se od nich mohli učit.