Osudové události ze srpna 1968 v Bučovicích jsou neodmyslitelně spjaté s tamní vojenskou posádkou. Právě její vedoucí příslušníky poznamenala sovětská okupace a následná normalizace obzvlášť bolestně.

40. výročí

Život do 21. srpna 1968 běžel u vojenského útvaru v Bučovicích v zaběhaných kolejích. Žádná opatření ani rozkazy z nadřízeného velitelství štábu civilní obrany státu ani ministerstva vnitra. Pluk byl ve složité politické situaci ponechán vlastnímu osudu.

Velitel posádky major Josef Medřický nicméně neustále nadřízené bombardoval dotazy, co má dělat. Odpověď byla stále stejná: „Vyčkávejte a poslouchejte rozhlas.“

Ve tři hodiny ráno v noci na 21. srpna 1968 dozorčí útvaru vyrozuměl velitele pluku, že republiku obsazují vojska pěti států Varšavské smlouvy. Medřický se okamžitě dostavil do kasáren stejně jako ostatní vojáci z povolání. Ihned svolal poradu. Nakonec velení vydalo pokyny ke klidu a pořádku. Nebyl totiž vyhlášen žádný mobilizační ani válečný stav.
Vojsko ale bylo v pohotovosti. Velení vydalo zákaz vycházek, dovolených, nařídilo zesílenou ostrahu kasáren a muničního skladu Radlovec.

Šířila se fáma, že postupující okupační vojska zabavují veškerá vozidla. Vojáci proto zařídili, aby je nikdo nemohl použít. V případě nutnosti je ale bylo možné rychle zpojízdnit.

Velitel vydal rozkaz zakazující použití zbraně vyjma případu napadení stráží a sebe sama. U útvaru byl klid. Vojáci vedli diskuse, objevilo se několik hesel na podporu Dubčeka a Svobody.

Do Bučovic se okupační vojska přesunovala 25. srpna 1968 pozdě odpoledne ve směru od Brankovic. Na křižovatce u dnešní benzínky obrněná vozidla jela Mírovou a Jiráskovou ulicí na náměstí. Nikdo zatím netušil, že jedné z obyvatelek vezou smrt.

Nevinná oběť zběsilé střelby

V Bučovicích se dodnes objevují fámy, že sovětští vojáci začali střílet poté, co někdo z obyvatel vypálil z poplašné pistole. Z rekonstrukce události a informací prokuratury však vyplývá, že k neštěstí došlo jinak, a to následovně. Střelbu z poplašné pistole nemohli vojáci v jedoucím obrněném transportéru a lomozu tanků vůbec slyšet.

Vojáci v osudném transportéru měli zbraně nabité ostrými, připravené k okamžité palbě. Jeden z nich asi v místě hotelu Hvězda v dřímotě zmáčkl spoušť a zastřelil spolubojovníka sedícího naproti. Velitel vozidla si ale myslel, že vojáka zabil někdo zvenčí. V domnění, že je napadena, začala osádka bezhlavě střílet ven na trase od Hvězdy až na náměstí, aniž by se zaměřovala na konkrétní cíle.

Jedna z mnoha stovek střel si našla cestu do okna bytu paní Ilji Sušánkové v domě, kde je nyní prodejna obuvi. A to právě v době, kdy se skláněla nad nemocným synem Voloďou a opírala se rukou o okno. Náboj jí ustřelil malíček a nakonec uvízl v krčním obratli. Žena byla na místě mrtvá a padla na syna. To vše potvrdila pitva a rentgen ve Vyškově už 27. srpna 1968.

Krutou ironií osudu tak zahynula rukou sovětských vojáků příslušnice rodiny, jež byla silně rusofilsky založená. Manžel Ilji Sušánkové byl zástupce pro politické věci podplukovník Václav Sušánka a v době neštěstí měl zrovna hotovost. Velitel posádky okamžitě spěchal do bytu nešťastné rodiny, kde už byl posádkový lékař, kapitán Dalibor Ostřížek. Tři děti okamžitě odvezl k sobě domů do Ždánic. Jeho rodina se o ně starala tři týdny a snažila se zmírnit jejich šok.

Po protestech přišla represe

Tragédie vyburcovala emoce. Záložní důstojníci požadovali okamžitou protestní odezvu. Velitel nechal z trezoru vyndat bojovou zástavu, připnout na ni smuteční stuhu a vystavit ji v prosklené skříni na chodbě velitelství. Příslušníci pluku projevovali podpisem soustrast Sušánkovi. Obyvatelé města požadovali, aby při pohřbu byla uspořádána tryzna. Pohřeb se ale konal se všemi poctami na konci srpna v Brně. Sovětské velitelství se za incident omluvilo.

Protagonisté normalizace pak neváhali využít okolnosti provázející tragédii proti nepohodlným osobám. „Právě tato událost se stala záminkou při prováděných prověrkách v roce 1969 a 1970, kdy prověřovací tribunál použil všechny naše lidsky pochopitelné a nutné kroky ke zmírnění této tragédie k tomu, že nás označil za zrádce, kteří dělali vše proti našim spojencům (také zneužití bojové zástavy při podpisu). Dokonce majoru Medřickému vytkli, že vzal do ochrany děti z místa, kde byla jejich matka zastřelena a měl je doma. Podobně mně vytkli, že jsem se angažoval i při organizaci pohřbu paní Sušánkové.“ Tak vzpomínal kapitán Rudolf Pavlíček.

Velitel pluku Josef Medřický, tou dobou již odvelený k absolvování Vojenské akademie v Brně, byl v roce 1970 propuštěn do civilu a degradován na velitele čety a poddůstojníka. Hlavně kvůli „zneužití“ bojové zástavy. Později byl rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka v záloze. Útvar zaznamenal výměnu vedoucích funkcionářů. Majora Medřického, části politické skupiny Pavlíček, Sekanina, Skřivánková, Šturch. Další následovali…

Antonín Parobek