Mlynářský zákon a vodní právo

Záhadné kameny na mlýnech, s ryskami a letopočtem 1884 neudávají hladinu vody při povodni, ale je to takzvaná hamová značka, neboli „ham“. Má to souvislost s mlynářským zákonem a vodním právem. Vodní právo se zaznamenávalo do vodní knihy, která byla vedena Okresním hejtmanstvím, a bylo v něm výškové zabezpečení vodního mlýna. K této značce byly vztaženy, na centimetr přesně, výška stavidla jezového, práh stavidel mlýnských, hrana jalového přepadu ve mlýně a podobně. Dále se ve vodním právu uváděla délka náhonu, délka odpadu, zřízení a udržování lávek, právo rybolovu, vyhazování kalu z náhonu a odpadu a další.

U zbořeného čechyňského mlýna byl ham osazený poblíž stavidlového jezu v Čechyni, kde jsme se jako kluci koupali. Tento ham byl osazený, jak o tom praví protokol Okresního hejtmanství ve Vyškově, dne 13. září 1884. V tom roce byl například osazený i ham u nemojanského mlýna Chobot, který nese značku R.S. 1884. Za pomoc děkuji panu Rudolfu Klackovi.

Čechyňský mlýn

Pro zajímavost ještě uvedu několik údajů o již neexistujícím vodním mlýnu Aloise Klevety v Čechyni číslo popisné 56, čili Aloise III. Původně měl mlýn tři vodní kola na mlýn o průměru čtyři metry a šířce kola devadesát centimetrů na vrchní vodu a jedno kolo na pohánění pily. V roce 1922 byla ve mlýně na pohon postavena dvojitá horizontální turbína se spádem pět metrů a sedmdesát centimetrů a množstvím vody čtyři sta dvacet litrů za sekundu. Protože vodní stavy na potoce Rakovec jsou velmi nestálé, byl pohon zabezpečený náhradním motorem plynovým, dále Dieselovým čtyřválcovým motorem a v poslední době elektrickým.

Hamová značka Klevetova mlýna byla vztažena na sousedy na potoku Rakovci, aby jeden druhému neškodili. Proti vodě byl mlýn v Komořanech majitele Edmunda Škorpila a po vodě mlýn v Rousínovci, který patřil Františku Pavízovi.

Vodní právo říká, že: „Majitel mlýna má právo vodu u mlýna a jezu nadržovati na dovolenou míru, nadrženou vodu pro pohon mlýna použíti, nebo zcela vypustiti. Současně se má zařízení udržovati v řádném stavu a má se dbáti toho, aby se s vodou neplýtvalo. Dále mlynář má právo táhnouti stavidla za velké vody, aby voda neškodně odtékala.“ Kromě mletí mlynáři rozuměli počasí, mechanice, tesařině a dalším oborům lidské činnosti. Mlynářské řemeslo byla velká věda a vyžadovalo veliké a dlouhodobé zkušenosti, proto se dědilo z otců na syny a vnuky.

Dříve to u mlýnů bylo tak: když zafoukalo, tak se šlo na „větřák“ a vodní mlýn mlel, když „šla voda“. S rostoucími potřebami společnosti to nestačilo. Větrných a vodních mlýnů ubývalo zaváděním parních, výbušných a elektrických motorů. Dnes o mlýnech prakticky nevíme, jenom konzumujeme jejich výrobky, jako mouku ve všech druzích, provedeních a kvalitě, krupici a krupičku, kroupy a jáhly a jak se to všechno jmenuje. A co to jsou otruby, mladí už ani neví.

Skončíme pořekadlem:
Jaký otec – takový syn,
jaká voda – takový mlýn,
kolik děr – tolik věr,
kolik mlynářů – tolik měr.


Tak končím seriál vzpomínek, příběhů a událostí z malého výseku historie našeho města a okolí. Ano, Morava je krásná zem, a památná. Se vzpomínkami přijdeme na jiné myšlenky. To špatné zapomeneme a o dobrém se vypráví. Pokud jste články četli a občas se zamysleli a zavzpomínali, splnilo to svůj účel. Byla by velká škoda, kdybychom si pro stálý shon nenašli chvilku na rozjímání. Všichni jsme přece pamětníci a rádi se ve vzpomínkách vracíme do minulosti, do svých mladých let. Jaroslav Seifert napsal: „Co by byl bez vzpomínek náš život? Co by byl?“

Václav Sedlmajer