Stále svěží, neuvěřitelně vitální a energický. Takový je slavný hudební skladatel a rodák z Vyškovska Antonín Tučapský i ve svých osmdesáti letech. Autor těchto řádků se o tom přesvědčil při jeho návštěvě v Londýně v únoru tohoto roku. Antonín Tučapský dospěl ve své kariéře k bodu, kdy může bilancovat. Jak vzpomíná na svůj osobní i profesní život? Na čem zrovna pracuje a jaké má plány? To vše se dozvíte z následujícího rozhovoru.

Jak vzpomínáte na dětství?

Myslím, že jsem prožil všechny radosti a trampoty 20. století. Narodil jsem se roku 1928 , čili za první republiky, která se velmi dobře rozvíjela. Národ se vzpamatovával z útlaku. Všude bylo cítit nadšení pracovat pro novou republiku. Bohužel toto období netrvalo dlouho. Pak za deset roků přišla válka a těmto nadějím, radostným chvilkám byl konec.

Jak jste prožíval těžkou dobu nacistické okupace?

Válku jsem prožil s různými potížemi. Byl jsem mladík. A tak jsem vše vnímal jakoby z povzdálí. Ale věděl jsem, že je to období těžké. Že jsou někteří lidé vězněni v koncentračních táborech. Přežil jsem i toto období. Také jsem vnímal perzekuci Židů, protože ve škole jsem měl dva židovské spolužáky. Najednou zmizeli a už jsem je nikdy neviděl. Můj otec odvážně několik dní skrýval v nejtěžší době heydrichiády doma na půdě schovanou v seně mladou Židovku. Kdyby ji u nás Němci našli, tak by nás popravili. Bylo stanné právo. I toto na mne hluboko zapůsobilo. Pak jsem se dostal do Valašského Meziříčí. Tam jsem se musel starat o sebe. Bydlel jsem na internátě, který byl veden hodně direktivně.

Zato poválečné období muselo být euforické…

Ano. Přišel konec války a zase nové nadšení. Mohli jsme pokračovat v tom, co za první republiky tak slibně začalo. Bohužel toto nadšení netrvalo moc dlouho. Ale od roku 1947 jsem už měl také bohaté hudební zkušenosti, protože jsem začal zpívat v mužském sboru, kde jsem se naučil vlastně celý základní repertoár. Smetanu, Křížkovského, Janáčka. To už jsem tehdy zpíval ve Valašském Meziříčí. A potom jsem také poznal bohatství lidových písní a tanců na Valašsku. Hrával jsem i v cimbálce na klarinet.

Co pro vás znamenal Únor 1948?

Všechno se zlomilo, obrátilo, ale ne k dobrému. Život ale pokračoval dál. Každý musel tu svoji existenci hájit. Maturoval jsem v roce 1947. Měl jsem aprobaci jako učitel na základní škole. Musel jsem nastoupit, ale mně se nechtělo. Hudba mě silně držela. Chtěl jsem se v hudbě dál vzdělávat. Přišel jsem do Brna na pedagogickou fakultu. Tam jsem čtyři roky studoval a absolvoval. To mi nestačilo, protože jsem se potom zapsal, také na Janáčkovu akademii múzických umění, na sborový zpěv. Dál jsem studovat nemohl, protože jsem měl už třiadvacet let a rodiče mne nemohli déle vydržovat. A tím to skončilo. Nastoupil jsem první místo v Kroměříži. Na Vyšší hudební školu, která se brzy potom přejmenovala na konzervatoř. Tam jsem tedy začínal. Byl jsem tam krátce, protože jsem musel na vojnu.

S komunistickým režimem jste moc nevycházel. Co vás vlastně přimělo emigrovat?

Pozor, já neemigroval! Přestěhoval jsem se. Moje manželka měla britské občanství, což mě opravňovalo požádat o legální vystěhování.

Jaké byly počátky v cizí zemi?

Nevěděl jsem vůbec, do čeho jdu. Sice jsem v Anglii několikrát byl, ale jenom jako turista. Nevěděl jsem, kde budu pracovat, co budu dělat. Byl jsem rozhodnutý dělat cokoli, co se naskytne. Ale měl jsem štěstí. Několik lidí mne už tady znalo jako odborníka, hudebníka. Doporučovali mne na různá místa, abych mohl v hudbě pokračovat. A tak jsem se dostal na Trinity College of Music v Londýně. Byl to pro mne nečekaný úspěch. Něco takového jsem vůbec neočekával, protože Trinity College je jedna ze čtyř akademií v Londýně. Kde jsou studenti již od osmnácti let a výše, čili je to typ vysoké školy.

Jak vzpomínáte na vaši pedagogickou dráhu v Anglii?

Nejdříve jsem na stoupil na malý úvazek, bez smlouvy, asi tedy na zkoušku. Jestli se osvědčím, jestli vůbec něco umím. Takže jsem první týdny a měsíce čekal na to, jak dlouho si mě tam nechají a kdy mi řeknou děkujeme a na shledanou. Ale ono se to nestalo. Začali si mne trochu více vážit. Viděli, že toho umím dost, z různých hudebních hledisek. Začalo mi přibývat práce. A nakonec jsem tam vydržel až do své penze. Celých jednadvacet let.

Sžil jste se s britským prostředím?

Tradice je tady jiná. Musel jsem se hodně přizpůsobit britským poměrům. A tak jsem potom zapadl do anglické společnosti, nejenom ve škole. Ale přitom, cítím to tady uvnitř, zůstávám Čechem. V mém srdci je pořád české, slovanské emocionální pozadí. Toho se člověk zbavit nemůže a já ani nechci.

Stále komponujete?

Ano. Cítím, že přestat pracovat nemohu. Stále budu něco psát. Třeba se nedožiji toho, že to uslyším, nebo že to bude někoho zajímat. Ale prostě psát musím.

Co jste vytvořil?

Již vloni před Vánocemi jsem dokončil malou kantátu pro sbor, varhany, trubky, klarinety, hoboje, věnovanou sboru Camanula v Jihlavě. To je jedna věc, která bude letos ještě před Vánocemi provedena. Napsal jsem další malý sborový cyklus na slova českých básníků: Halase, Seiferta, Zahradníčka. Mezi tím také některé instrumentální věci. Pro festival v severní Anglii jsem napsal skladbu pro violoncello a klavír. Je to jedna věta, skladba trvá asi sedm minut. Před měsícem jsem napsal další jednovětou skladbu pro klarinet a klavír, která je určena pro Základní uměleckou školu v Bystřici pod Hostýnem. Momentálně jsem začal něco skicovat. Zase sborovou skladbu, trochu rozsáhlejší. Na latinský text, pro anglický sbor.


Většina lidí si v tomto věku užívá důchodu. Jak trávíte volný čas?

V podstatě volný čas nemám. Každý den něco píši. Hodně času trávím u psacího stolu nebo u klavíru. Takže nemohu říci, že se nudím.

Je ještě něco, čeho byste chtěl dosáhnout na hudebním poli?

Já nemám moc velkou ctižádost. Něco budu psát. Před nedávnem jsem uvažoval, že bych napsal ještě jednu operu a toho jsem se už vzdal. Protože především nemám vhodné libreto a teď už je pozdě. Takže nějaké velké cíle si už teď nedělám. Konečně v mém věku si už člověk nemůže dělat moc velké plány a cíle. Sice si je dělat může, ale není tady jistota, že je dokončí. Například Nedokončená Schubertova je taky slavná, že?(smích)


Autor článku je doktorandem katedry hudební výchovy Univerzity Palackého v Olomouci. O Antonínu Tučapském píše doktorskou práci.

Michael Korbička