Rousínov měl výhradní prodej soli „drobného vazu“, kterého se dostalo městečku privilegiem z roku 1585. Prodávala se sůl „špíchová“ (v bečkách) i „polská“. Mezi solnicí a radnicí stával pranýř, který byl v roce 1703 vyměněn za kamenný na třech stupních.

Původní objekt staré pošty sloužil jiným účelům. Můžeme si připomenout, že Rousínov kdysi nezůstával kulturně pozadu za ostatními moravskými městy tím, že měl svou obecní lázeň a to v domě číslo popisné 67. Provozoval ji lazebník.

Budova byla postupně přestavována, v letech 1694-98 byla rozšířena o zvláštní světnici pro vojáky, kteří se tam koupávali, když procházeli městem a odpočívali tam na pochodu.

Také se tam přechodně ubytovalo při obraně městských hradeb dvanáct najatých vartýřů s rytmistrem, kteří tam v roce 1620 „ložírovali a byli na pozořích“ na obranu „šancí a šraňků“. Že to byla lázeň vyhrazená křesťanům, ale přístupná i Židům, vyplývá z toho, že roku 1690 nařídila vrchnost, aby křesťané z Rousínova používali lazebníka křesťanského, kdežto přespolní mohli zvolit mezi lazebníkem křesťanským nebo židovským.

Jak od osmnáctého století klesala péče o čistotu těla, tak upadala i lázeň, až zanikla úplně. Městskou lázeň obnovila až ve dvacátém století slečna Šrámková ve svém domě u Obořilova mlýna. Dnes je tam Pneuservis.


V budově byl v patře poštovní úřad a telegrafní a telefonní ústředna. Za zmínku stojí, že ještě v šedesátých letech minulého století se i na pilné telefonní spojení s Brnem nebo se Slavkovem čekalo půl dne. Tomu se už pomalu v době mobilů nedá ani věřit. V přízemí byl byt a prodejní krámky. První byl Josefky Kyselkové. Za mladých let dnešních dědečků se chodívalo pro „štěstí“ a sladkosti k Pozdiškovi, vedle byla modistka Heda Hřebíčková, dále Weisserova trafika, řemenář Jakoubek a prodej benzinu a olejů Hřebíček.

V průčelí byl holič Svoboda, sběr hader a kostí, schodiště do patra a dále obydlí chudých, kterým kdysi obec dávala zdarma jednu polévku týdně. Jak jsem už zmínil, v dřívější době tam při obraně městských hradeb bylo ubytováno dvanáct najatých vartýřů s rytmistem.

V místech dnešní restaurace U Benešů směrem k radnici byl obuvník Julínek, který při ševcování dával hodiny na housle. Vedle byla mlékárna, dále galanterie a na rohu Paulova drogerie. Kolem radnice a pošty bylo takových židovských krámků až do roku 1910 celkem devětadvacet. Poslední židovský obchod Gustava Lampla, zvaného Křtiňák, ve staré radnici zanikl v roce 1940.

Myslím, že dříve narození si rádi zavzpomínali. Vraťme se ale do současnosti. Podle mého názoru je nerozumné, co naznačil současný majitel objektu Oldřich Pavlas v článku ve Vyškovském Deníku z 6. března: „Každopádně se stavbou už nehodlám nic dělat. Zřejmě bude chátrat tak dlouho, dokud nespadne“.

Je pravda, že uvnitř objektu není co chránit, převážná část je již vybourána. Je škoda klenutých krámků, které by na náměstí byly jistě přínosem, ale zachovat vnější vzhled budovy s působivou mansardovou střechou a vazbou není až tak náročné. Samovolná demolice nic neřeší, protože památkáři na tomto místě nedají souhlas ke stavbě vzhledově jiné.

Třeba se najde někdo, kdo zajistí dotaci památkářů na záchranu „staré rousínovské pošty“, která je zapsaná na seznamu kulturních památek České republiky.

Stará pošta spolu s kostelem a krásně opravenou starou radnicí na rousínovské náměstí patří. Až z něj zmizí autobusy poté, co vznikne nový terminál, automobily budou mít kde parkovat. Pokud budou opraveny některé nevzhledné fasády podle návrhu architekta, budou nám mnozí naše starobylé náměstí závidět.

Václav Sedlmajer