Přestože se potýká s úplnou slepotou, na život nezanevřela a má veliké plány. „Dcera se narodila předčasně a v brněnské nemocnici v inkubátoru jí spálili sítnice. Má ten nejvyšší stupeň postižení,” vysvětluje Pavlínino znevýhodnění matka Jaroslava.

Té velmi pomohla asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí, klub Paprsek, který navštěvovali od Pavlíniných tří let. Už od pěti let žije Pavlína internátním životem v Brně. Nejdřív ve speciální základní škole, kde objevila kouzlo hudby.

„Učila jsem se na flétnu, na klavír, chodila jsem do sboru. Mám ráda moderní hudbu, nejradši zpívám pop, takový ten střední proud, hity známé z rádia. Protože se učím španělsky, ráda zpívám ve španělštině. Teď studuji na pedagogickém lyceu, což je gymnaziální typ školy. Chystám se na vysokou. Ráda bych udělala zkoušky ze španělštiny a jednou dělala tlumočnici,” plánuje Pavlína.

Žít s postižením pro ni není vůbec jednoduché. „Do očí mi to lidi většinou neřeknou, ale kolikrát si šeptají, že jsem divná. Hlavně stařenky soucitně vykřikují, jak je to strašné. Nejvíc člověk zažije v tramvaji,“ vypráví sympatická dívka.

Také chodit po městě prý není snadné. „V neznámém prostoru se musím neustále ptát na cestu. Vadí mi, že musím pořád někoho otravovat, ale jinak to nejde. Mrzí mě, že když někam přijdu třeba s maminkou, tak ji lidi používají jako prostředníka, mluví o mě ve třetí osobě. Lidi mají strach, aby se nás nedotkli, a tak nás radši přezírají,” svěřuje se Pavlína.

Maminka s ní souhlasí. „Musím je upozorňovat, ať mluví přímo s ní. A dceru musím nutit, ať si vše vyřizuje sama a nespoléhá se na mě,” doplňuje.

Podobné zkušenosti má i Pavlínina spolužačka, kterou zná už z mateřské školy, Jana Smékalová z Brna. „Lidi mají o nás předsudky. Jsou strašně křečovití. Například v tanečních vůbec nevěděli, jak se ke mně mají chovat. Bylo to nepříjemné,” vzpomíná Jana.

Obě dívky jsou ale i přes své postižení vyrovnané. „Kromě mé milované hudby si také ráda čtu. Ne v brailově písmu, ale v digitální podobě. Knihu si naskenuji a mluvicí program screen reader v počítači mi ji přeříká. Celkově se cítím v pohodě. Doufám, že jednou si najdu i přítele. Zatím mám jenom platonickou lásku,” usmívá se Pavlína.