Staré čínské přísloví ovšem praví, že neštěstí je kořením života. Možná na tom něco je. Každá katastrofa, každá destrukce nese v sobě zárodek budování, které někdy znamená rychlý skok kupředu, jenž by v případě poklidných, ničím nenarušených dlouhých údobí možná nepřišel…

Město Vyškov rozhodně nepatří k oněm klidným obcím, jimž osud přál pozvolnou a pohodovou cestu k pomalým, ale jistým lepším zítřkům. Naopak! Katastrofami se to v jeho dějinách jen hemží. Ponechme stranou katastrofy válečné. Známe je dobře: husité, vojáci Jindřicha Münsterberského, Švédové, sovětsko - hitlerovské boje. Zkrátka bylo jich až až a představují trochu jinou kapitolu, k níž se jistě na stránkách Vyškovských novin mnohokrát vrátíme. Katastrofy, které nás nyní budou zajímat, můžeme označit jako „mimoválečné“ . Nejsou ovšem vždy pouze záležitostmi rozbouřených živlů, které seslala na člověka matka příroda. Častokrát je uvedl do pohybu člověk sám…

Naše vyprávění o již poněkud „fousatých“ vyškovských katastrofách bychom mohli začít 7. srpnem roku 1609 kolem půlnoci. V té době zdobila již čtyřicet let vyškovské náměstí nádherná renesanční radnice, která svědčila o prosperitě města a o níž se s obdivem vyjadřovala i jeho olomoucká vrchnost. Bodejť ne! Nádherná věž s patry oddělenými pásovými římsami a střechou v podobě jehlance se čtyřmi nárožními věžičkami byla skvostnou dominantou širokého okolí. Bouře, jež ale oné noci na město uhodila, vypadala jako zlý sen. Blesk, který zasáhl radniční budovu, snad ještě nemusel znamenat úplnou katastrofu, kdyby… Kdyby v radničním sklípku nebyly uskladněny dobré dvě tuny střelného prachu. Výbuch způsobil takové škody, že si Vyškovští museli velkou část radnice v podstatě stavět znova.

Následovalo století s nešťastnými událostmi zhoubné třicetileté války, ale také se zlatým obdobím biskupa hraběte Karla z Lichtenštejna - Castelcornu. Vyškov se statečně popral s morovou epidemií v letech 1713 - 1714 a stal se skvělou a nablýskanou rezidencí biskupa hraběte von Schrattenbach, v jehož šlépějích se chystala zdatně pokračovat Jeho Eminence hrabě Ferdinand Julius Troyer, přesídlivší do Vyškova po požáru kroměřížského zámku v roce 1752. Kdyby však jen Jeho Eminence tušila! Psal se rok 1753, když se to stalo…

Příběh vypadá jako vypůjčený z levného románu spáchaného plodným velkovýrobcem pokleslé literatury. Sedmnáctiletá dívenka, v našem případě Vyškovanka jménem Viktorie Veselá, vášnivě miluje svého hocha. Spíše hovořme o mladém muži, provozujícím tesařské řemeslo. Udělala by pro něj první poslední, jak už to zamilovaná děvčata tohoto krásného věku dovedou. Jak mu ale pomoci, když už hezky dlouho nezavadil o práci? Sem tam se sice najde příležitost, ale zlatá doba pana kardinála Schrattenbacha je přece jen tatam. Jeho před osmi lety zemřelý následník pan Jan Arnošt z Lichtenštejna Vyškov v takové oblibě jako jeho předchůdce neměl a přízni současného biskupa hraběte Troyera se donedávna těšila spíše Kroměříž. V hlavě mladé dívky se zrodí šílený plán. Kdy mají tesaři nejvíc práce? Když se staví! A kdy se staví? Když je co stavět – třebas když město vyhoří…

Požár založený dosud nevinnou dívčí ručkou, mimochodem zachycený na jednom votivním obraze v křtinském kostele, byl hrozný! Město vyhořelo téměř dokonale. Neporušené prý tehdy zůstaly pouze dva domy! Jistě nás okamžitě napadne otázka, kolik lidských životů stál onen hrůzný čin mladičké Viktorky? Podle informace historičky vyškovského muzea Renaty Kotulánové, která studovala dobové matriky, neuvádějí tyto staré dokumenty důvod úmrtí zemřelých obyvatel, takže o počtu obětí můžeme jen spekulovat. Mladý tesař možná kýženou práci získal, avšak nebohou Viktorku čekala o mnoho trudnější perspektiva, která jí konec konců znemožnila radovat se z prosperity jejího milce – mučidla a hranice, zručně zapálená pacholky mistra popravčího za jeho odborného dohledu.

A jak se promítl hrůzný čin zamilované Viktorky do tváře poddanského města olomouckých biskupů? Nejviditelnější změna byla pozorovatelná znovu na jedné z hlavních dominant města – radniční věži. Ta totiž pak nesla jen prostinkou plochou stříšku až do rekonstrukce v roce 1884, při níž ji stavitel Petr Burger opatřil takzvanou piklhaubnou, tedy typickou střechou v podobě přílby s vysokým jehlancem. Při opravě poničených stavení začali vyškovští měšťané přistavovat další patra, takže někde zde se rodí podoba města s typickými poschoďovými domy, jak některé z nich známe dodnes.

Olomoučtí biskupové však již, možná vcelku pochopitelně, tak rádi svůj čas na vyškovském zámku netrávili. V neprospěch tohoto objektu…

Příště si přečtete: Ukradl obrněný transportér, spoustu střeliva, samopal a vyrazil na jízdu smrti, na jejímž konci byli čtyři mrtví. U Kojátek v roce 1973 tekla krev proudem.

RADEK MIKULKA