„Papoušky choval dřív soused. Jednou jsem s ním šla s vnukem na návštěvu. Chlapec nedal jinak, než že chce taky ptáčka. Líbily se mu zejména andulky modré barvy. Jakmile se vylíhla mláďata, jedno jsme si po pár dnech přinesli domů,“ vzpomíná Štěrbová.

Aby si pták na lidi zvyknul, postupovali podle chovatelových rad. Vzali si sotva čtrnáctidenní mládě, které zpočátku každé dvě hodiny, a to i v noci, krmili injekční stříkačkou a pinzetou. Piplavá práce se jim vyplatila. Získali věrného kamaráda, který se navíc naučil i opakovat slova. To je úspěch, kterým se každý chovatel andulek pochlubit nemůže.

„Nejvíc se smějeme, když společně s mým synem vykřikuje Zbrrojovka Brrrno! Syn je totiž velký fanda fotbalu,“ podělila se o veselou historku chovatelka.

Pepíček dokáže také způsobně požádat o pusinku, nebo volá jménem na psa. Velcí kamarádi ale s Bročkem nejsou. „Psa jsme si vzali jako nalezence. Někdo ho vyhodil u Topolan. Je to takový podivný kříženec kokršpaněla a jezevčíka. Oba na sebe dodnes žárlí. Když vezmu Bročka dovnitř, musí papoušek zůstat v kleci,“ popisuje řevnivost mezi svými zvířecími miláčky Štěrbová.

Musela si také zvyknout, že domácnost bude bez koček. „Kočky a ptáci, to nejde dohromady. Pták by před nimi nebyl v bezpečí ani v kleci,“ vysvětluje chovatelka.

Ze zajetí ho pouští tak často, jak jenom může. Musí ale dávat pozor, aby nezůstala otevřená okna nebo dveře. „Jednou už jsme měli pěkně nahnáno. Vyletěl oknem a dlouho posedával na střeše. Pak si to naštěstí rozmyslel a vrátil se zase domů. Co bych si bez něho počala,“ starala se majitelka.

Život bez papouška si už vůbec nedovede představit. „Dcera s dnes už osmiletým vnukem se nedávno odstěhovali. Pepíčka mi museli nechat, protože jsme na sebe byli zvyklí. Oni si do nového domova pořídili rovnou dva nové,“ směje se Štěrbová a vydává se do spíže Pepíčkovi pro krmení. Kromě ptačího zobu má totiž nejraději piškoty a nudle.