„Jsou dva druhy postižených lidí. Jedni, kteří se s tím porvou. Druzí jsou trochu zlí. Říkají: My jsme nemocní a vy nás tak berte. Budete kolem nás skákat. Jsme totiž chudáci. To se mi nelíbí,“ říká Temerová.

Sama patří rozhodně do první skupiny. Člověk na vozíčku podle ní ale potřebuje zázemí. „Jednoho dva dobré lidi. Pro mě to je manžel a syn. Pomáhá mi také rodina synovy přítelkyně. Je to základ mého štěstí,“ připouští žena.

Ke všemu si říká, že lidé mají daleko větší problémy. Například kardiaci nebo nemocní s nádory. Má velký zájem sledovat věci kolem sebe, hodně číst, paličkovat a učit se.

„Když jsem se v novinách dočetla, že ve Vyškově pořádá agentura pro starší lidí počítačové kurzy, přihlásila jsem se. Chtěla jsem do toho proniknout. Problém představovaly schody. Pomohl mi syn s kamarády. Vždy mě vynesli nahoru,“ popisuje svou cestu za poznáním Vyškovanka.

Díky technice získává nové přátele a nemusí sedět doma. „Počítač mně pomáhá při komunikaci s lidmi. Přes internet s nimi mohu udržovat kontakty. Můžeme si tak domluvit setkání. Byla jsem na několika srazech. Například v Beskydách. Byli tam lidé z celé republiky. I lidé zdraví,“ říká Temerová.

Má touhu být mezi lidmi a dělat stejné věci jako lidé bez handicapu. Je proto ráda, že se ve Vyškově zlepšují podmínky pro vozíčkáře. „Mohu tak například navštěvovat Besední dům. Chystám se také na představení Hanáckého divadla,“ popisuje své plány.

Snaží se také pomáhat městu při plánování rozvoje sociálních služeb. „V naší komisi jsou také zástupci města a poskytovatelé služeb. Mým úkolem je říkat, co může radnice pro nás udělat a zlepšit,“ říká.