Venku panuje zimní počasí, ale Jan Lambert z Rychtářova je do čokoládova opálený. Před pár dny se totiž vrátil z Jadranu. Za pár dní odlétá pro změnu do Egypta. Zároveň plánuje expedici za polární kruh.

Takový je život profesionálního potápěče. Scestoval celý svět. Dokáže se potápět pod ledem i v tropech. Viděl ty nejkrásnější podmořské útesy. Běžně se setkává se žraloky, murénami, delfíny. Hledá vraky lodí.

Své zkušenosti předává zájemcům ve vyškovském akvaparku, kde je učí základům potápění, a pak s nimi vyráží do světa na otevřené moře.

Jakou máte potápěčskou praxi?
Je mi čtyřiačtyřicet let. Potápět jsem se začal už v roce 1982. Po revoluci jsem se začal věnovat potápění profesionálně. Podařilo se mi z koníčku udělat zaměstnání. S partou provádíme různé expedice.

Od září jsem se naplno začal věnovat učitelské činnosti a organizování potápění ve vyškovském akvaparku. Pořádáme školení jak pro laiky, tak pro profesionální potápěče. Organizujeme výlety za potápěním do celého světa.

Co vás k potápění přivedlo?
Jako mladý kluk jsem hledal zajímavého koníčka. Nechtělo se mi s kamarády posedávat jen po hospůdkách. Ale přitom právě v hospodě jsem se seznámil s členy potápěčského klubu.

V předrevolučních dobách bylo možné věnovat se potápění pouze přes Svazarm. Mívali jsme problémy s vybavením. Většinou jsme si ho vyráběli na koleně nebo nechávali dovážet za těžké peníze. Do zahraničí jsme mohli jezdit nanejvýš do Polska nebo do východního Německa. Po roce 1990 jsme konečně mohli vyrazit do světa.

Dnes má potápěč jediný problém, a to mít na svůj koníček peníze. Vyřádit se může v českých lomech i v tropech. Může si koupit vybavení za pětadvacet tisíc nebo taky za tři sta tisíc korun. Existují půjčovny, servisy, instruktoři i potápěčská centra pro turisty.

Na co se zaměřujete?
Můj záběr je velmi široký. Noční potápění, dále se zaměřením na focení, na podmořskou biologii, pod ledem, expediční výpravy, vrakové potápění. Nejzajímavější pro mě je asi hloubkové potápění s trimixem, což je dýchací směs obohacená heliem.

Lze se potápění pořádně věnovat i v českých podmínkách?
Určitě ano. Vždyť samotné Vyškovsko má velmi zajímavé lomy v Lulči a Drysicích. O kousek dál se nacházejí Výkleky u Olomouce. Nedosažitelný pro nás není ani jeden z nejkrásnějších lomů v Česku, Svobodné Heřmanice. Z Vyškova je to tam zhruba sto třicet kilometrů. Ovšem cílem každého potápěče je právě moře. To nás přitahuje nejvíc.

Které moře je pro Čechy nejpřístupnější?
Nejbližší a zároveň jedno z nejatraktivnějších je Jadran, tedy chorvatské Středozemní moře. To je nám dostupné vzdáleností, co do nákladů i jazykově. Tam se potápěči doslova vyřádí.

Jaké další lokality lákají?
Druhou nejnavštěvovanější lokalitou je Rudé moře, zejména Egypt. Pomalu se nám otevírají i další obzory, například Súdán. Rájem potápěčů je také Dominikánská republika, Bali, Mauricius.

Věnujete se také vyhledávání vraků?
Nenašel jsem žádný poklad, v tom smyslu, jak si lidé představují. Ale objevil jsem spoustu zajímavých věcí, které pro mě spadají do kategorie pokladů. Například jsme byli jako první u několika zajímavých vraků, zejména v Chorvatsku.

Potápění pod ledem, to zní trochu bláznivě…
V Česku se mu věnuje hodně lidí. Není to samozřejmě pro každého. Člověk musí být trochu ujetý. U nás jsem nabral hodně zkušeností. Například ve Svobodných Heřmanicích jsme měli stany postavené na ledě a pořádně jsme si to užili. Zajímavý byl také pobyt v Polsku nebo ve Finsku na jezerech, kde se led drží nejmíň pět měsíců v roce.

Prý se chystáte i za polární kruh?
Teď jsem dostal nabídku na potápění u polárního kruhu. Je to poněkud jiná exotika než tropy. Chystáme se tam v březnu. V tu dobu by tam mohlo být až minus třicet stupňů Celsia a viditelnost až padesát metrů. Všechny zájemce samozřejmě srdečně zveme.

Setkal jste se se žraloky?
Nepotkal jsem se s bílým žralokem lidožravým, ale mám za sebou řadu setkání se žraloky tygřími či kladivouny. Jsou sice menší, ale stejně nebezpeční. Objevují se totiž ve velkých hejnech. Pak je žraloka velmi těžké uhlídat a nepustit si ho za záda. Pořád ho musíte mít na očích.

S jakými dalšími podmořskými živočichy jste se setkal?
V Egyptě se potkáte až s dvoumetrovými rybami. I v dalších lokalitách jsou elegantní manty a nebezpečné murény. Mrzí mě, že jsem se doposud nepotápěl s velrybami. Pouze jsem jejich hejno zahlédnul, když jsme se přesouvali na jinou lokalitu. Dnes už vám ani zaplacení dvousettisícového zájezdu zaměřeného na setkání s velrybami nezaručí, že to zvíře skutečně uvidíte.

Jsou delfíni skutečně tak přátelští, jak se traduje?
Až téměř po dvaadvaceti letech potápění jsem zažil blízké setkání s delfíny. Bylo to báječných osmačtyřicet minut. Když jsme dorazili na vyhlédnutou lokalitu, bylo tam už obrovské hejno delfínů. Dav šílel. V moři v tu dobu byly snad dvě stovky potápěčů a šnorchlařů. Nechtěli jsme se do toho šílenství zapojovat, a tak jsme se v klidu ubytovali.

Až jsme šli do vody, delfíni se vrátili a jakoby tam byli jen pro nás. Další dny potápění byly pro mě skoro bezcenné, prázdné. To krásné setkání mě velice zasáhlo. Dlouho trvalo, než jsem začal objevovat zase menší a nenápadnější věci.

Kde jsou k vidění nejatraktivnější korálové útesy?
Jeden z největších korálových útesů je v Austrálii. Ale ta je pro našince příliš vzdálená. Nejatraktivnější koráli jsou určitě v Rudém moři. To je kolébkou veškerého potápěčského dění. Výhodou také je, že do Rudého moře se nevlévají žádné řeky, takže je nejmíň znečistěné.

Snem potápěčů je také takzvaná „Modrá díra“…
Jde o Blue Hole v Rudém moři poblíž Dahabu v Egyptě. Jezdím tam velmi často. Je to potápěčsky velice oblíbené místo, ale také velmi nebezpečné. Jeho překonání je pro potápěče jednou z nejvyšších met. Je to propast, která se zhroutila do další části moře. Potápěči se zanořují z půlmetrové hladiny, pak padají do kráteru.Tunel je pak vypustí na otevřené moře.

Bohužel Blue Hole vstoupila i do černých tabulek. Každoročně zde končí život několik potápěčů. Člověk padá do šedesát metrů hlubokého trychtýře, kde se nemůže ničeho zachytit. Dno je pak dalších sto patnáct metrů daleko. Při potápění se stlačeným vzduchem to může znamenat smrt.

Setkáváte se často s nebezpečnými situacemi?
Nebezpečné zážitky máme takřka denně. Splňujeme sny lidí, ale nejdřív musíme na vlastní kůži vyzkoušet, jestli je jejich přání bezpečné.

Do jakých hloubek se potápíte?
Můj rekord je sto osmadvacet metrů. Ne však se stlačeným vzduchem, ale se směsí trimix, do níž se přidává helium. Protože organismus na helium reaguje pokaždé jinak, musíme se při tom hodně hlídat. Sledujeme sami sebe, i jeden druhého.

Při hloubkovém potápění je také nutné mít poblíž barkomoru, aby se popřípadě mohla co nejdříve léčit dekompresní nemoc, tedy vznik bublinek v organismu. Taková bublinka se může třeba jen usídlit v kloubech a způsobit revmatické bolesti. Ale také může doputovat do plic nebo do srdce a zabít. Hloubkové potápění je jen pro profesionály.

Do jakých hloubek se potápějí turisté?
Platí nepsané pravidlo, že potápění do čtyřicetimetrové hloubky je bezpečné. Nejvíc života a tím pádem nejvíc věcí k vidění je stejně v hloubkách do dvaceti metrů. Tam je nejvíc ryb, nejvíc barev.

Spousta potápěčů se spokojí s hloubkami do dvaceti metrů. A k tomu je opravňuje už první krok z osmi stupňů potápěčské výuky. Takže takovéto turistické potápění je dostupné v podstatě pro každého.