Děti s useknutými ručičkami, dětské vojáky ocejchované jako dobytek, lidi nemocné cholerou, přestřelky, rebely připravené kdykoli začít střílet, zfetované vzbouřence. I takové hrůzy zažil ve světě šestatřicetiletý Pavel Šebesta z Moravských Prus.

Potýkal se také s přírodou. V Africe byl nedostatek vody, v Asii zase například laviny. Jako vojenský pozorovatel dlouhodobě působil v Arábii, v Iráku, v Asii v bývalé sovětské zemi Tadžikistánu a v západní Africe v Sierra Leone.

Za práci v zahraničních misích mu ministryně Vlasta Parkanová před několika dny udělila jedno z nejvyšších vyznamenání, a to záslužný kříž.

Jaká je vaše profese?
Pracuji v Centru přípravy mírových sil vojenské akademie ve Vyškově. Tato jednotka připravuje armádní specialisty před výjezdem do zahraničních operací a diplomaty, policisty, civilní personál zemí NATO a novináře do rizikových oblastí.

Kde vojenští pozorovatelé působí?
Jezdíme do zemí s válečnou zkušeností. Na rozdíl od kolegů z ostatních jednotek nemáme zbraň. Spoléháme na psychologický fakt, že ozbrojený ji na neozbrojeného nepoužije. Pracujeme v mezinárodních týmech, které jsou rozmístěné po celé zemi.

Nejsme nijak chránění. Žijeme s místními, jíme to co oni, chodíme na tržiště. Musíme se stát jedním z nich, abychom přežili a také pochopili jejich mentalitu.

Jak se našinec smiřuje s jiným způsobem myšlení?
Pozorovatel musí být připravený na jinou kulturu a chápání života. Nelze proti tomu bojovat. Není možné místní přesvědčovat, že něco děláme líp. Nesmíme záporně reagovat v situacích, které jsou pro nás nepochopitelné a pro ně běžné.

Co vás například zaskočilo?
V Africe jsem viděl mentálně postiženého člověka, který žil přikovaný ke kládě. V jedné vesnici jsem zase uviděl holuby, kteří tam jinak nežijí. Domorodci mi vysvětlili, že je sem kdysi přivezl misionář. Holubům stříhají křídla a považují je za živou konzervu.

Přidal jsem k dobru, že u nás máme poštovní holuby. Celá vesnice se válela smíchy, jak může být někdo tak hloupý a nechat si uletět večeři. Pro ně je heslem dne zajistit si potravu a přežít.

Jaké musí mít vojenský pozorovatel předpoklady?
Může se jím stát důstojník, který má za sebou minimálně pět let v armádě. Není to práce pro každého. Takový člověk musí být tolerantní, přizpůsobivý. Nesmí mu vadit, že má jen kyblík vody na pití i hygienu, že se musí obejít bez elektřiny, spát pod děravou střechou. Domů se vrací bohatší o zážitky, které jiný člověk nezažije za celý život. Úplně se mu změní žebříček hodnot.

Jaké jsou jeho hlavní úkoly?
Práce má široké rozmezí. Nemohu říct, že jde jen o pozorování. Dohlížíme, monitorujeme a kontrolujeme přijaté dohody. Například dohodu o zastavení palby. Jezdil jsem mezi znepřátelenými stranami a snažil jsem se je přesvědčit, aby složili zbraně. To je jedna z nejnebezpečnějších fází. Přicházíme do styku s ozbrojenými skupinami, které jsou neorganizované, založené na právech silnějšího. Stačí maličkost, a jsou ihned připravení střílet.

Jaké cíle jste měl v Sierra Leone?
Skončila občanská válka, ve které šlo hlavně o diamanty, jež se těží na východě země. Organizace spojených národů organizovala výměnu zbraní za peníze a za jídlo. Našim úkolem bylo jít mezi bojovníky a přesvědčit je, že je výhodné složit zbraně. Nesmírně těžké bylo vyjednávání třeba s dětskými válečníky.

Dětský válečník?
To zní dost tvrdě. Je to oficiální termín. Jsou to deseti až čtrnáctiletí kluci, kteří za sebou mají válečnou zkušenost. Dětský válečník je pro vzbouřence nejlepší voják. Nemá totiž vybudovaný hodnotový systém. Zabíjení bere jako běžnou věc.

Rebelové je nabírali takovým způsobem, že obsadili vesnici, vytahali z chatrčí děti ve vhodném věku a jejich rodiče zastřelili. A děti neměly na výběr. Aby si je rebelové pojistili před útěkem, vypálili jim na ramena cejchy jako dobytku. Pokud takového člověka našli vládní vojáci, tak ho bez milosti zabili.

Když válka skončila a my dohlíželi na klid zbraní, bylo velmi dojemné vidět ve škole v jedné třídě malé žáčky a mezi nimi čtrnáctileté bývalé vojáky, kteří po šesti válečných letech znovu začali chodit do školy.

Jakou strategii jste používal při jednání s dětskými bojovníky?
Věkově bych mohl být jejich otcem, ale musel jsem s nimi jednat jako s dospělými, prokazovat jim respekt. Nelíbilo se jim, když s nimi někdo jednal jako s dětmi. Hrubým jednáním si dokazovali, hlavně mezi sebou, že jimi nejsou. Mohlo tak dojít k vyhroceným situacím. Třeba když čtrnáctiletý kluk s oficiální hodností plukovníka trval na tom, abych mu salutoval.

Pozorovatel tedy musí být v prvé řadě psycholog?
Musí se umět velice rychle a zároveň správně rozhodnout, jak se má k lidem chovat. Musí být také velmi šikovný stratég. Zkušený pozorovatel je jednou třetinou vyjednavač, druhou psycholog a třetí zase sociolog. Někdy musí být navíc i učitelem.

Co jste se například snažili domorodce naučit?
Kolikrát nemají základní vědomosti. Například v Africe OSN vyjednávala, že když si tamní lidé zaplatí desetinu projektu, zbytek zaplatí tato organizace. V tomto případě šlo o vybudování studny. Hovořili jsme s kmenovým vůdcem, který nám nabídl vodu. Vypadala jako kafe, plná bláta. Potýkali se proto s řadou zažívacích potíží, v horším případě i s cholerou.

Řekli jsme, že to nejjednodušší, co mohou udělat, je vodu aspoň převařit. Dvouhodinové přesvědčování ale nebylo k ničemu. Přišlo jim směšné čekat až se voda převaří a zchladne.

Konflikt v Sierra Leone je u nás známý zejména díky humanitární akci. Šlo o akci nazvanou Podejte ruku dětem ze Sierra Leone. Propagoval ji hlavně fotograf Jan Šibík. Aby nemohli lidé zvednout ruku ve volbách, rebelové jim je sekali. Jen tak pro zábavu usekávali lidem ruce, nohy, nosy, uši, někdy i hlavy. Dokonce i nemluvňatům. Viděl jsem mnoho zmrzačených lidí.

Byla vaše mise v Iráku také tak dramatická?
Naštěstí nebyla. Šlo o humanitární akci. Pobýval jsem v severní části zvané Kurdistán. Dohlíželi jsme na tři skupiny bojovníků, kteří zrovna neválčili, ale byli připravení kdykoli znovu začít. Hlídali jsme, jestli všichni dodržují lidská práva. Ale i tady jsme narazili na dramatické události. Třeba jsme vyšetřovali případ, kdy někdo hodil granát do policejní stanice.

Úplně jiné prostředí vás čekalo v Tadžikistánu. Zde zuřila mnohaletá občanská válka. V této postsovětské zemi došlo ke kolizi mezi vládou a opozičním promuslimským hnutím. Po jejím skončení přišli pozorovatelé. Působil jsem půl roku na pohoří Pamíru na hranicích s Afghanistánem.

Žili tu ti nejotrlejší válečníci se zkušenostmi z rusko afghánské války. Našim úkolem bylo monitorovat je, být s nimi v kontaktu, zjišťovat jejich problémy.

S jakými problémy jste se tam potýkali?
Všude bylo plno drog. Denně je někdo pašoval přes hranici. Jednou jsem šel na jednání za šéfem útvaru. Velitel v hodnosti podplukovníka byl úplně zfetovaný a pohrával si s nabitým kalašnikovem. Byl plný emocí. Stěžoval si snad na všechno.

Jak se zachovat?
Když s ním nebudu mluvit, možná se urazí a mohl by i vystřelit. Nějak jsem to ustál, ale nebylo mi dobře po těle. V Tadžikistánu vás čekaly úplně jiné podmínky než v Africe. Pohoří Pamír je velmi drsné.

Jednou jsem jel v zimě už na poslední patrolu. Uzoučká cestička. Vpravo skály, vlevo propast, přes cestu lavina. Začali jsme odhazovat sníh. Za chvíli přijeli na pomoc i Tadžikové. Najednou na ně zavolali Afghánci z vedlejší strany hranice jazykem, kterému jsme nerozuměli. Tadžikové zahodili lopaty a začali utíkat. Radši jsem naší skupině přikázal také utéct.

V ten okamžik spadla další lavina, která byla vidět jen z afghánské strany a smetla nákladní auto Tadžiků do propasti.

Máte tolik zážitků, že byste o nich mohl přednášet.
Pozvali mě už na přednášky do knihoven, do škol. Hlavně děti jsou překvapené, jak jejich vrstevníci ve světě mohou žít. Nechtějí ani věřit, že škola je jen stan z bambusových tyčí a palmového listí a neexistují záchody. Taková konfrontace je pro ně určitě přínosem.

Zprostředkoval jsem i jakousi družbu mezi školou v Moravských Prusích a v Africe. Naše děti poslaly do Afriky dárečky a obrázky. Bylo to v zimě, a tak když jsem je vytáhl v horké Africe, měl jsem co dělat, abych vysvětlil, k čemu jsou teplé rukavice a že na obrázcích jsou sněhuláci.

Jak se dlouhé odloučení podepisuje na vašem rodinném životě?
Svou manželku bych nazval profesionální ženou vojenského pozorovatele. Všechno vydržela, za což ji obdivuji. Narozdíl od několika jiných kolegů to náš vztah jen posílilo. Samozřejmě se na moje dlouhodobé cesty do nebezpečných oblastí nedívá s nadšením, ale respektuje, že mám rád svou práci. Teď se nám narodilo dítě, takže asi přibrzdím. Ale přesto bych rád do budoucna ještě na nějakou misi vyrazil.