Lékařka Jana Štelclová z Vyškova pomáhá jako homeopatička pacientům z celé republiky. Lidé ji však také znají jako vydavatelku knih slavného rychtářovského rodáka, diplomata a orientalisty Aloise Musila. A také coby přednášející, která dokáže dlouze a poutavě vyprávět o jeho životě.

„V jeho dílech je spousta moudrých slov. Pokud bychom si přečetli třeba jen úvod jedné jediné knihy, mohla by to být motivace pro celý náš život,“ vysvětluje Musilova praneteř.

Máte na svého prastrýčka nějakou osobní vzpomínku?
Bohužel ne, já jsem jej nezažila. Pan profesor umírá dvanáctého dubna roku devatenáct set čtyřicet čtyři a já jsem narozená až v lednu čtyřicet osm. Znám ho pouze ze vzpomínek mé maminky.

Jaký měli mezi sebou vztah?
Maminka byla jeho neteř a on jí velice miloval. Byl kněz, sám neměl děti, takže si oblíbil svého bratra a mého dědečka Antonína. Pomáhal mu a jeho dětem věnoval veškerou svoji péči, jako by byly jeho vlastní. Všem dal nějaký movitý majetek, ale mé mamince dopřál na tu dobu nejvyšší ženské vzdělání.

O jaké vzdělání šlo?
Maminka se narodila sedmého května devatenáct set sedmnáct. V té době to byly hlavně německé školy v klášterech. V jejích třinácti letech ji tak třeba na rok poslal do kláštera, kde se během týdne muselo hovořit pouze německy. Psát domů nesměla, jet domů nesměla, aby se připravila na život. Vánoce tak prožívala v klášterních ubytovnách ve vlhkém studeném prostředí se spoustou zdravotních potíží. Ale vydržela to. Už tyto zkušenosti v ní byly zabudovány celý život a velice ráda, když byla chvilka volna, na ně vzpomínala. A vůbec na všechny ty chvilky, kdy se mohla s panem strýčkem, jak se mu říkalo, potkat.

A co lidé ve vašem okolí, vnímají vaše příbuzenské spojení?
Určitě ano, doptávají se. Velice mě těší, že mají zájem. Oslovilo mě spousta lidí, i odborníků, kteří cestují do zahraničí a zaobírají se archeologií nebo jakoukoliv jinou historií. To je pro mě vždy takové pohlazení po duši.

Lidé míjející vaši ordinaci na Masarykově náměstí si koneckonců mohou vašeho prastrýčka připomenout i díky pečlivě vyzdobeným výlohám.
Ano, tento nápad vznikl v roce devatenáct set devadesát šest. Podařilo se mi získat jednu odbornici z Brna, která udělala dohromady tři výlohy v podobě Život a rodina, Musilovo dílo a Poušť. Snažíme se je čas od času obnovovat.

Kromě odkazu na internetové stránky si na nich například nelze nevšimnou ani vaší společné fotografie z papežem Janem Pavlem II. Jak vznikla?
V šestadevadesátém roce se pořádaly zájezdy do Itálie za papežem. Mě napadla myšlenka papeže navštívit, oslovit ho v podobě daru a poděkovat mu za to, že byla Musilovi v roce devatenáct set osm za zásluhy v poušti svěřena nejvyšší církevní hodnost, titul papežského preláta. Tato myšlenka mi nějak utkvěla v hlavě a já odjela do Itálie. Osmého června se mi podařilo papeže skutečně navštívit a předat mu dar. Nebyla jsem tam sama, bylo nás několik. Všichni však mlčeli, jen já jsem začala spontánně mluvit. Co jsem mu říkala, ani nevím, to šlo samo. Byl to okamžik, na který se v životě nezapomíná.

A co říkáte na snahu odborníků, kteří se nyní vydávají po Musilových stopách?
Velice oceňuji pana prezidenta Havla, který s tímto začal z vlastní iniciativy. Oslovil Náprstkovo muzeum a společně vytvořili tým sedmi lidí, kteří šli po stopách profesora Musila až k Amře. Vytvořili mnoho fotografií a dokumentů, přivezli je a dodneška jsou publikovány v muzeích. Myslím si, že to bylo velmi cenné. Já jsem vděčná, vůbec za rodinu Musilů obecně, že Alois Musil nebyl zapomenut. Sama jsem se snažila v devadesátých letech dělat spoustu přednášek. Bylo velmi milé, že byl o ně zájem.

Ostatní členové rodiny se na udržení zájmu o jeho osobu podílejí také?
Tam už je to trošičku složitější. Museli bychom jít hluboko do historie. Bylo by to na dlouhé povídání. Jsou to už jiné profese. Mám pocit, že jejich zájmy jsou už zkrátka jiné. Kompletní Musilova pozůstalost nebyla dodnes zpracována.

Je reálné, že se tak někdy stane?
Zvládnout to může pouze tým lidí. Jenom ve Vyškově v muzeu je dvacet tisíc dopisů. Sama jsem se snažila je začít zpracovávat, ale je to nadlidská práce, která není pro jednoho člověka. Je to pole neorané, stejně jako materiály uložené například ve Starých Hradech nebo v Praze. Myslím si ale, že se toho musejí ujmout odborníci. Já jsem přece jenom laik a můžu zpracovat to základní, kde ho vidím jako člověka, jehož duše pláče, protože neměl jednoduchý život a nebyl pochopen. Chtěl totiž strašně moc udělat pro národ a ten jakoby tomu nerozuměl.

Cítíte vy sama, že existují některé povahové rysy, které máte se slavným Aloisem Musilem společné?
Nejsem člověk ani pyšný nebo náročný. Jsem nesmírně skromná, ale povahové rysy rodiny Musilů jsou opravdu velmi podobné. Celý život cítím, že spousta mých vlastností se slučuje s vlastnostmi Aloise Musila. To je zřejmě geneticky dáno a je to jakési pouto, které nás svazuje. Ve mně v dospělosti existuje lítost nad zneuznáním tohoto člověka. A proto se snažím jen o jakousi historickou památku, to je všechno. Co se týče mojí osobní představy o životě, ta byla také trošku jiná. Udělala jsem jenom to, co si rodiče přáli, a cesta mě zavedla tam, kde jsem dnes, a nelituji toho. Kde mě zkrátka život chce mít, tam jsem a jsem tam velmi ráda.