Krejčí se vrátil z Prahy do Račic, ale již 30. září ráno byl telegraficky vyzván, aby se znovu dostavil do Prahy na zasedání ministerské rady. K posouzení celé situace odletěl na Hrad spolu s generálem Karlem Husárkem. Tam už na něj čekal generál Syrový a představitelé jednotlivých politických stran. O průběhu jednání nechme hovořit historika Roberta Kvačka:

„…předseda lidové strany Šrámek se Krejčího zeptal, zda by se Československo mohlo bránit také proti Polsku. Dotaz byl vyvolán dosavadním protičeskoslovenským vystupováním polské vlády, která ostatně za několik hodin poslala do Prahy ultimativní notu, žádající okamžité odstoupení Těšínska. „Proti samotnému Polsku se uhájíme,“ odpověděl Krejčí, „ale jde o soubor tří, Německa, Polska a Maďarska. Tady by naděje na úspěch pro osamocené Československo nebyla.“

Celý hlavní štáb mezitím čekal v Račicích, jak se věc rozhodne. Když do štábu dorazily zprávy o tom, že na Hradě převažují nálady diktátu podlehnout, projevila se u jeho členů bezradnost a nerozhodnost. Iniciativy se nakonec uchopil náčelník operačního oddělení hlavního štábu plukovník Josef Pták, který vyzval přítomné generály, aby se některý z nich ujal funkce hlavního velitele a vydal rozkaz k boji. Ale nikdo z přítomných se tohoto rozhodujícího kroku neodvážil.

Do konce dne 30. září zbývalo několik desítek minut. Spolu s tím, jak se tento čas zkracoval, odcházel z dějin i československý stát zrozený před dvaceti léty. Většina Evropy klidně usínala a věřila v dlouhý mír. V Československu však statisíce lidí usnout nemohly. Nemohli usnout ani členové generálního štábu v Račicích, v němž po rozhlasovém projevu ministerského předsedy Syrového o odstoupení pohraničního území zavládla smutná a zoufalá nálada. Kastelán račického zámku J.

Steinbauer po válce mnohokráte vzpomínal na to, jak zoufalí a hluboce roztrpčení štábní důstojníci strhávali z prsou vyznamenání, na něž byli dříve tak pyšní, a rozhořčeně je házeli na zem. Bylo to však jen zoufalé gesto lidí poražených a bezmocných, kteří se nechtěli smířit se svou porážkou, a přesto jim nic jiného nezbylo. Dramatické zářijové dny na račickém zámku neměly svého vyvrcholení a po zabrání československého pohraničního území skončila i úloha hlavního velení v Račicích, protože navečer 30. září, kdy bylo v Praze o celé věci rozhodnuto, se generál Krejčí již do Račic nevrátil.

30. září odpoledne odjela z Račic do Prahy i větší část 3. oddělení. Podobně opouštěli okolní obce i další vysocí důstojníci a vraceli se na svá původní pracoviště.

Hlavní velitelství, jehož některé složky nestačily ani zahájit plně své poslání, postupně vyklízelo prostor kolem Vyškova. 8. října odjeli i jeho poslední příslušníci. Hlavní velitelství fungovalo ještě krátce v Praze, ale 12. října přešly jeho kompetence na Ministerstvo národní obrany, čímž definitivně svoji činnost ukončilo. Generála Krejčího a jeho spolupracovníky poté vystřídal na zámku v Račicích generál Vojtěch Luža se svým štábem. Jeho úkolem však již nebyla příprava obrany proti německému útoku, ale postupné vyklizování pohraničních oblastí a zabezpečování nové hranice. Velení II. armády zde poté setrvalo až do 23. října, kdy se také ono s Račicemi rozloučilo.

Dramatické zářijové dny roku 1938 na račickém zámku zachytil ve zdejší kronice několika málo větami také tehdejší račický kronikář Hubert Kupčík, který o oněch vzrušených dnech napsal:„V neděli 25. září přijeli do Račic dva podplukovníci, ubytovatelé, a zabrali k vojenským účelům celý zámek, sály všech tří hostinců a všechny prázdné byty. Nato se v pondělí přistěhoval do Račic hlavní štáb velitelství operujících armád s krycím názvem Palacký z Prahy. Rovněž velitelství 12. telegrafního vojska, jež bylo součástí hlavního štábu velitelství operujících armád, mělo své stanoviště v Račicích ve dvou učebnách zdejší obecné školy čp. 170. Mimo jiné mu podléhala ústředna polních pošt v Přerově, a tím i třídírny polních pošt a jednotlivé polní poštovní úřady. Nyní následoval celý týden horečného napětí a neklidu. Vojska přibývalo, kol obce byly nastavěny kulomety a protiletadlová děla.

Události toho týdně pak pokračovaly následovně: Hlavní velící generál Krejčí v té době svolal do Račic velitele všech armád a sborů, aby s nimi projednal možnost zásahu armády. Padl zde i návrh na vytvoření nové, čistě vojenské vlády bez generála Syrového. 6. října nařídila vláda demobilizaci. Hlavní stan Palacký odjíždí z Račic do Prahy a místo něho sem přijíždí štáb Jirásek. Následkem demobilizace odcházelo část po části vojsko umístěné v Račicích z vesnice. Po jeho odchodu nastal v obci klid.“

Tolik obecní kronika. Uvedený klid však byl pouze dočasný. Po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava a rozpoutání druhé světové války totiž račický zámek několikráte hostil vysoké německé důstojníky a představitele nejvyšších průmyslových špiček Německa.

Například Ing. Mader ve své rukopisné práci uvádí, že v roce 1941, těsně před vypuknutím války Ruska s Německem, kdy pobývala po ukončení polního tažení v Řecku a Jugoslávii jednotka SS Leibstandarte Adolf Hitler na odpočinku v kraji mezi Brnem a Kroměříží, dlel její velitel Sepp Dietrich i se svým štábem právě na zámku v Račicích, což dosvědčují i někteří račičtí občané. Na pobyt hlavního velení na zámku v Račicích v oněch pohnutých zářijových a říjnových dnech roku třicátého osmého často vzpomínal i pan Josef Horníček z Račic, který býval jako chlapec častým hostem na zámku, kam chodíval za svým kamarádem, kastelánovým synem Johannem Steinbauerem. V roce 2000 o tom napsal i následující vzpomínku: „Tehdy mi bylo 17, dnes je mi 81 let a ledacos už z paměti zmizelo. Ale co si ještě pamatuji, rád povím. V roce 1938 se stal náš zámek sídlem hlavního štábu československé armády. Mohly to být tehdy jeho poslední dny, protože kdesi u Vídně prý byla umístěna letka německých letadel, která měla v případě vyhlášení války srovnat zámek i s vesnicí se zemí. Do Račic tehdy přijelo velké množství vojáků, jak motorizovaných, tak jízdy. Ubytováno bylo, kde se dalo.

Lidé přijímali vojáky velmi vřele a všude jim vycházeli vstříc. Z věží zámku byly vystrčeny kulomety a do jeho okolí byl přístup omezen. Všude byly telefonní dráty a kabely, plno automobilů a koní. Kanceláře byly v druhém poschodí zámku a v předhradí. Ze zámku byla probourána přes hradbu podzemní chodba a k ní byla postavena stráž. Dnes je prostor před zámkem propadlý a chodby je vidět. Přístup je ovšem zazděn. Vojenská pošta byla umístěna ve škole a v hotelu Střelec, což je dnešní hotel Rakovec. Ve vesnici bylo samozřejmě živo a rušno. Dozvěděl jsem se, že hlavní spojení vedlo na zámek z mlýna Chobot u Nemojan, kde byla umístěna plastická mapa celé republiky. Vyšší důstojníci jezdili spát snad na zámek do nedalekých Habrovan. První poschodí zámku bylo až na některé pokoje nevyužito, protože ty byly chráněny pro jejich výzdobu památkovým úřadem. Jsou totiž obloženy dřevem a vyzdobeny řezbami. Jídelna byla v přízemí. Nádobí se používalo stejné jako u původních majitelů. Z rohové místnosti po odklopení podlahy vedlo točité schodiště k podzemní chodbě, která vedla pod celým traktem zámku až do kulaté zvonice, odkud se dále rozvětvovala do terénu. Dnes je už všechno propadlé. V době, kdy byl zámek obsazen armádou, byl východ z chodby probourán do parku, aby bylo možno v případě nutnosti zámek rychle opustit.

Byla to pohnutá doba. Vzpomínám na loučení s místními občany a jejich rodinami při rukování na nádraží v Lulči. A také jak po podepsání mnichovského diktátu vojáci strhávali na náměstí v Račicích před budovou radnice s prsou vyznamenání a se slzami v očích je házeli na zem. Dnes je jiná doba. My starší jen vzpomínáme. Škoda, že to tehdy tak nešťastně dopadlo. Já jsem rodák z Příbrami. Do Račic jsme se přistěhovali s maminkou k babičce po smrti mého otce. To mi bylo šest roků. Prožil jsem zde krásné mládí s kamarády i se zámeckými kluky, když přijeli na prázdniny. A zůstal jsem tu doposud a snad mne tu zastihne i ta zubatá. Ta jediná je ke všem spravedlivá.“

Tolik jedna z epizod dramatického podzimu roku 1938 na Vyškovsku.

Dagmar Stryjová