Působení v takzvaném třetím odboji za komunismu vyneslo Bohumilu Robešovi z Holubic přes třináct let ve vězení. Dnes je předsedou vyškovské pobočky Konfederace politických vězňů. V Den památky obětí komunistického režimu připomíná snahu mnohých politických vězňů o nápravu demokracie.

„Právě sedmadvacátého června před padesáti sedmi lety byla v takzvaném monstrprocesu popravena v Pankrácké věznici Milada Horáková. Tuto temnou stránku historie je třeba stále připomínat. Popraveno bylo dvě stě čtyřicet politických vězňů, a to zejména za působení prezidenta Klementa Gottwalda, a také Antonína Zápotockého. Není příliš známé, že několik rozsudků smrti podepsal i Antonín Novotný. Na hranicích republiky bylo zastřeleno asi sto devadesát lidí, kteří se chtěli dostat na svobodu. Na tři desítky jich zůstalo viset v drátech,“ vypráví Bohumil Robeš.

Ten založil bezprostředně po listopadu devatenáct set osmdesát devět vyškovskou pobočku Konfederace politických vězňů.

Z původních sto devatenácti členů dnes žije už jen padesát. Mnozí z nich za sebou mají stejně pohnuté osudy jako jejich předseda.

„Soudili mě celkem čtyřikrát. Poprvé jsem v třiapadesátém roce minulého století dostal pět let vězení za to, že jsem byl okrajovým členem skupiny SODAN, skautské organizace za demokracii a nezávislost,“ vzpomíná Bohumil Robeš.

Nejhorší zážitky má z Leopoldova. „Zúčastnil jsem se vzpoury vězňů v jáchymovském lágru, a to mi vyneslo přesun do Leopoldova, jenž byl proslulý neodůvodněnou brutalitou proti vězňům. V sedmapadesátém jsem projevil sympatie s povstáním maďarského lidu proti komunistům, které krutě potlačily sovětské tanky. Řekl jsem tehdy bachařům, že se budou jednou zodpovídat jako v Maďarsku, a to mi vyneslo dalších pět let,“ říká Robeš.

Šet let ve vězení navíc dostal za básničky s názvem Exulantská a Za Jana Masaryka, zapsané na toaletním papíru, který se bohužel dostal do rukou bachařů. Domů se nakonec vrátil krátce před Pražským jarem. „Ve vězení jsem, včetně doby, kdy jsem si léčil tuberkulózu, strávil přes třináct let.

Domů jsem se vrátil s podlomeným zdravím v roce 1967. Přišel jsem o nejhezčí léta života. Před zatčením jsem se chtěl věnovat divadlu, ale všechny moje snahy tak přišly vniveč,“ smutní Robeš.