40. výročí

Jde především o obrovskou vlnu občanské aktivity v jarních měsících onoho roku, jež sice byla umožněna předchozím nástupem nových lidí do státních a stranických funkcí, ale která se v tom okamžiku dostala zcela do rukou obyčejných lidí. A to leckdy v takové míře, že to vyvolalo rozpačité pocity i u některých reformních představitelů KSČ, byť je na jejich omluvu nutné uvést ohledy, které bylo potřeba brát vůči našemu východnímu „velkému bratru“, do jehož seskupení satelitů jsme stále ještě patřili…

Pokusme se nyní poodhalit, jak se projevila ona do té doby nebývalá vlna demokratizace na jaře roku 1968 na Vyškovsku.

Nové politické ovzduší se postupně začínalo projevovat v národních výborech, kdy například na plenárních zasedáních i na schůzích Rady ONV zaznívaly názory o nutnosti povolit soukromé živnosti, podřízení výroby poptávce, o tristní situaci ve školství, které trpělo setrváváním odborně špatně připravených lidí na vedoucích místech, o degradaci pedagogické práce na vykonávání administrativních úkonů nařízených funkcionáři národních výborů a podobně. Zde je bohužel nutno poznamenat, že tyto názory byly nejednou prezentovány lidmi, kteří se již rok na to dali zcela do služeb normalizace a prosazovali názory diametrálně odlišné, ba přímo opačné.

Snahu o emancipaci bylo možné pozorovat také u nekomunistických stran a dalších organizací, sdružených tehdy v Národní frontě. Tak například Československá strana lidová zaznamenala na Vyškovsku v roce 1968 i během několika měsíců roku následujícího nárůst členstva na více než dvojnásobný počet oproti letům předchozím. Není jistě bez zajímavosti, že v březnu byl na zasedání ústředního výboru lidovců zvolen do čela jejich celostátního vedení rodák z Vyškovska. Byl jím Antonín Pospíšil (1903-1973), narozený v Mouřínově a činný již za první republiky v křesťanském odborovém hnutí, jenž se po glajchšaltaci politického života po Únoru 1948 dostal na nejvyšší stranické příčky a potažmo i do vysokých státních funkcí. Vystřídal v čele lidovců pátera Josefa Plojhara, symbolizujícího kolaboraci poúnorového lidoveckého vedení s komunistickým režimem.

Tato změna byla chápána jako krok lidovců k přeměně z marginální organizace na stranu křesťanů, kteří se chtějí politicky angažovat. A týkalo se to i politiky v rámci okresů, vyškovský nevyjímaje. Rada ONV Vyškov na svojí 100. schůzi 12. června 1968 projednávala iniciativní návrh okresní organizace lidové strany, v němž bylo požadováno, aby v aparátu ONV pracovali do budoucna pouze kvalitní lidé bez ohledu na politickou příslušnost, aby vedoucí pracovníci byli jmenováni na základě konkurzního řízení a aby předseda a tajemník ONV aspoň jednou ročně uskutečňovali konzultaci se zvolenými zástupci nekomunistických politických stran. Podobné názory zaznívaly i z řad Československé strany socialistické, jejíž základna na vyškovském okrese byla ovšem menší než v případě lidovců.

K obrodnému procesu se připojili také odboráři. Plénum Okresní odborové rady na schůzi 20. března silně kritizovalo nerozhodnost celostátního odborového vedení a jeho direktivní způsob rozhodování. Odbory měly konečně začít plnit svoji klasickou funkci. Nebylo to však snadné.

Když někteří pedagogové na ZDŠ Leninova 5 zorganizovali podpisovou petici za provedení tajných voleb do odborové organizace, tehdejší ředitel školy oznámil jejich jména školnímu inspektorovi k potrestání. Situaci zachránila medializace tohoto případu v okresním týdeníku Náš život, který se pomalu, ale jistě na jaře 1968 rovněž stával tribunou svobodných názorů.

Ani zemědělci nezůstali stranou. Již delší dobu se uvažovalo o založení Svazu zemědělců. Konkrétní kroky vytýčila valná hromada Okresního zemědělského sdružení na schůzi 10. května v Drnovicích. Vystoupil na ní i známý představitel reformního křídla v tehdejší KSČ, ministr zemědělství a člen předsednictva ÚV KSČ Josef Borůvka.

Formalismem a neschopností vedoucích funkcionářů byl do té doby prodchnutý Československý svaz mládeže (ČSM). Dubnové mimořádné plénum jeho okresní organizace veřejně otevřelo nutnost podstatných změn, neboť začínalo být jasné, že monopol ČSM na mládežnické a dětské hnutí se již začíná hroutit, protože obnovou či vznikem nových mládežnických organizací se začala rýsovat řada alternativních možností.

Jednou z nich bylo skautské hnutí, zrušené po Únoru 1948. V dubnu se uskutečnily ustavující schůze vyškovského i slavkovského střediska, čímž byla v rámci okresu oficiálně znovuzahájena činnost organizace, která se potom až do následného nuceného přerušení činnosti v roce 1970 stala mezi dětmi a mládeží jednou z nejoblíbenějších. Dokázala jim nabídnout zajímavě strávený volný čas, letní tábory na vysoké úrovni, to vše na bázi dobrovolnosti a za velké obětavosti vedoucích. Konala navíc veřejně prospěšnou činnost, jako byla péče o zámeckou zahradu ve Vyškově, pomoc při sbírkách na Fond republiky a podobně. Nově vzniklou mládežnickou organizací se stalo i Sdružení vesnické a zemědělské mládeže (od listopadu 1968 Svaz mládeže českomoravského venkova – Juvena).

O obnovu sokolské organizace usilovali bývalí členové Sokola, kteří 13. června ustavili přípravný výbor v čele s Janem Mazlem z Křenovic. To ovšem vyvolalo velkou nelibost u členů předsednictva okresního výboru Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV). Ti pak v rázných výměnách názorů hovořili o „lanaření“ členů ČSTV do staronové sokolské organizace a označovali obnovu Sokola za „zmatečné počínání“. Spory se vlekly poměrně dlouho, ale nakonec začaly přece jen převládat rozumnější názory volající po dohodě.

Velkému ohlasu zejména v řadách bezpartijní veřejnosti se těšil i vznik organizací KAN a K 231, zejména druhé z nich, volající po nápravě křivd způsobených komunistickým režimem v padesátých letech. V polovině dubna se sešlo čtyřiatřicet obyvatel Vyškovska, souzených po Únoru 1948 podle zákona 231/1948 Sb. na ochranu republiky, kteří založili okresní organizaci K 231; do čela prozatímního výboru byl zvolený Milan Sedláček z Vyškova. 20. dubna se pak ve Vyškově sešel první okresní sjezd K 231, jehož se účastnila i širší veřejnost, jež tak dostala možnost vyjádřit se k otázkám spojeným s křivdami uplynulých let. Pochopitelně zazněly požadavky, aby nespravedlivě odsouzení byli rehabilitováni.

Aktivní činnost vyvíjeli pracovníci organizací na poli vědy a kultury. Šlo zejména o Okresní osvětový dům, Muzeum Vyškovska, Okresní lidovou knihovnu a Socialistickou akademii (SAK), s níž spolupracovali někteří pedagogičtí pracovníci vyškovské 1. fakulty VAAZ. Lektoři SAK rozvinuli přednáškovou činnost zaměřenou na život a dílo T. G. Masaryka.

Podařilo se jim zprostředkovat přednášky významných vědeckých osobností ve svých oborech, jako byl například filozof docent Lubomír Nový z brněnské univerzity. 22. března besedoval se zaměstnanci UP Rousínov pracovník Vojenského historického ústavu v Praze dr. Jaromír Navrátil. Okresní lidová knihovna začala pořádat besedy s autory, do té doby nepříliš režimem propagovanými – šlo kupříkladu o besedu s Ludvíkem Kunderou, uskutečněnou v sále Lidové školy umění 29.
března.

Muzeum Vyškovska se konečně mohlo pochlubit unikátními materiály k životu a dílu slavného kněze, orientalisty a cestovatele Aloise Musila, rodáka z Rychtářova. Výstava, zahájená 9. června, se konala při příležitostí 100. výročí narození této slavné osobnosti. Jiný kněz, buditel a folklorista František Sušil, rousínovský rodák, se dočkal důstojného připomenutí vzpomínkovým večerem pod záštitou Městského národního výboru v Rousínově.

Jako symbol demokratických tradic našich národů byla vnímána osobnost T. G. Masaryka. Obrodu těchto tradic mělo vyjádřit znovuvztyčení Masarykovy sochy od olomouckého sochaře Julia Pelikána před budovou ONV, odkud byla po roce 1948 násilně odstraněna. První viditelný impulz dali pracovníci Okresní správy silnic, kteří na tomto prostranství instalovali Masarykovu bustu a jako první vznesli oficiální požadavek na postavení původní Masarykovy sochy. Věc nabrala obrátky, a tak dne 23. dubna rozhodla zvláštní komise Městského národního výboru ve Vyškově, že socha bude znovu vztyčena. Ze čtyř variant umístění s převahou zvítězil onen prostor před ONV, kde stávala dříve, takže mohl předseda komise MUDr. Jan Zháněl, známý vyškovský muzejník a vlastivědný nadšenec, oznámit toto rozhodnutí veřejnosti 21. června na stránkách týdeníku Náš život.

Důležité místo v době „Pražského jara“ měly podpisové akce, jimiž veřejnost dávala najevo své názory a požadavky, zkrátka touhu podílet se na řešení politických otázek. Především nutno zmínit červencový otevřený dopis šestačtyřiceti vyškovských kulturních pracovníků prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ Alexandru Dubčekovi. Tento dopis vyjadřoval nesouhlas se stanoviskem ÚV KSČ, jímž bylo známé prohlášení 2000 slov, koncipované lidmi kolem spisovatele Ludvíka Vaculíka, označeno za výzvu ke kontrarevoluci. V úvodu onoho dopisu vyškovští kulturní pracovníci napsali: „Stejně jako většina občanů, přečetli jsme i my, níže podepsaní, prohlášení 2000 slov, a vyslovili jsme s ním svůj souhlas. Vzhledem k tomu, že žijeme a pohybujeme se mezi lidmi, můžeme potvrdit, že toto prohlášení je vyjádřením názorů, nálad i obav lidí všech vrstev.

Proto si myslíme, že zveřejňování myšlenek lidu této země není a nemůže být pro nikoho činem reakčním, aspoň ne pro takového politika, kterému osud vlasti leží na srdci. A za politika takového typu považujeme především Vás…“ Není snad zapotřebí připomínat, že podpis pod tímto dopisem byl později v době normalizace rádoby pádným důvodem k perzekuci signatářů. Zajisté nejmasovější podpisovou akcí na Vyškovsku byla ve dnech 27. a 28. července rezoluce „Jsme s vámi – buďte s námi!“ na podporu našich politiků při jednáních se sovětskými představiteli v Čierné nad Tisou 29. 7. až 1. 8. 1968, kdy už bylo jasné, že Sověti budou vyvíjet nátlak z pozice síly, vedeni snahou o eliminování československého demokratizačního procesu. Nemáme bohužel přesný údaj, kolik obyvatel Vyškovska podpisové archy podepsalo; k dispozici máme údaj ze Slavkovska, kde tak podle dobových pramenů učinilo tisíc sedmašedesát obyvatel.

Zároveň probíhaly dobrovolné akce k posílení Fondu republiky – mimořádné směny podniků, vybírání finančních příspěvků mezi organizacemi i jednotlivci či kulturní akce, jejichž výtěžek byl na Fond republiky věnovaný.

Události „Pražského jara“ svědčí o tom, že také na Vyškovsku se dostala společnost do pohybu a svou většinou přivítala demokratizační proces. Je také patrné, že tato iniciativa obyvatel v mnoha směrech přesáhla původní intence reformní komunistické politiky.

Obyčejní lidé se zkrátka přirozeným způsobem přestávali cítit vázáni čtvrtým článkem ústavy o vedoucí úloze KSČ. Je ironií osudu, že tuto vedoucí úlohu opět nastolily, v té chvíli sice nakrátko, ale snad poprvé a naposled díky přirozené autoritě a nikoli ústavnímu zakotvení, srpnové dny, které měly následovat.

Radek Mikulka