Dnes slaví své sto první narozeniny. Zaujatě hovoří především o svém bydlišti a rodině, o celoživotním sportování, vzpomíná na dětství, první světovou válku i domácí odboj ve druhé světové válce. Dlouze by jako odborník na slovo vzatý mohl vyprávět i o elektromotorech. Při síle ho udržuje hlavně sportovní duch.

Jste křenovický rodák?
Narodil jsem se v Pozořicích, kde byl můj otec krátce zaměstnaný v panském dvoře. Když otec začal pracovat u dráhy, přestěhovali jsme se zpátky do jeho rodných Křenovic. Byly mi tehdy tři roky. A v Křenovicích žiji dodnes. Rodákem tedy v pravém slova smyslu nejsem, ale rozhodně jsem křenovickým patriotem.

Jak vzpomínáte na dětství?
Měl jsem pět sourozenců, a tak není divu, že jsme byli poměrně chudobní. I čtyři třídy měšťanské školy ve Vyškově jsem vychodil jen díky tomu, že byla osvobozená od školného a že díky otcovu zaměstnání u dráhy jsem měl vlak zdarma. Když otec zemřel, začal jsem jako nejstarší z dětí v patnácti letech pomáhat matce živit rodinu. Podařilo se mi vyučit elektronavíječem a později i vystudovat dálkově průmyslovku.

Pamatujete první světovou válku?
Bylo mi šest roků a velmi mě zasáhl osud maminčina bratra, který byl na italské frontě. Hned při jedné z prvních hlídek ho lavina strhla na italskou stranu, a tam pak byl v zajetí. Celou válku se o něho matka strachovala a já to prožíval s ní.

Jak vás zasáhla druhá světová válka? Prý jste působil v odboji?
Zúčastnil jsem se protifašistického odboje organizovaného odbory v Brně. Šířili jsme letáky Hlasy z podzemí a Moravská Rovnost. Sabotovali jsme také různé vojenské výrobky. Například generátory na ponorky, dynama na vysílačky, poškozovali jsme trafa. V té době přicházely zprávy, že gestapo začíná zatýkat lidi. Moji spolupracovníci mi doporučili, ať se brzo ztratím.

Jak se vám podařilo vyhnout odplatě nacistů?
Zasáhla náhoda. Odpoledne jsem utrpěl úraz a v bezvědomí mě odvezli do úrazovky. Tam mě položili do zadrátované postele. Večer mě sestry vzbudily, že potřebují postel pro opařeného topiče a mě dají mezi ostatní pacienty. Ráno mi řekly, že se po mě ptalo gestapo. Opařený topič mezitím zemřel. A při naší večerní výměně zapomněli přendat ceduli se jménem pacienta. Řekli proto Němcům, že jsem zemřel. Několik dní jsem se ukrýval a potom odešel pracovat do Zlína, protože gestapo sabotáže v závodech na Brněnsku hodně sledovalo.

Ale ani ve Zlíně jste nebyl v bezpečí…
Když zatkli konstruktéra, varovala mě sestra z ošetřovny. Utekl jsem přes elektrárnu a pár dní jsem se schovával u kamaráda. Potom jsme dělali sabotáže, které nebylo na první pohled vidět. Například jsme vmontovali malá jádra, čímž později došlo k propálení nádoby. Nebo jsme nechali shořet v peci trafo pro muniční továrnu v Poličce. Podobně jsme zlikvidovali jednorázově dvě tisícovky cívek pro wehrmacht.

Poškozovali jsme i další cívky naleptáním a pak jsme poškození zamaskovali lakem. Časem nastal zkrat a tím došlo k vyřazení ovládacího zařízení ponorek. V roce 1943 ale přišla do dílny vojenská komise a v sabotážích už nešlo pokračovat. Přesto mě za domácí odboj vloni ministerstvo obrany uznalo válečným veteránem a dostal jsem pamětní plaketu.

Zapojil jste se i do poválečné obnovy Křenovic?
Od roku 1945 do roku 1952 jsem byl členem obecního zastupitelstva v Křenovicích. Byla to těžká doba, všechno bylo na lístky.

Jaké byly vaše pozdější osudy?
Po válce jsem se vrátil do brněnského závodu Machala, pak jsem působil v Zetoru a ve Svitu Zlín, kde měli nedostatek pracovníků. Vyráběli jsme transformátory pro republiku. S manželkou jsme si postavili v Křenovicích domek, šestapadesát let prožili v manželství a vychovali tam čtyři dcery. Později jsem pracoval ve výzkumném ústavu elektrických točivých strojů jako mistr. Do důchodu jsem odešel v roce 1972, ale až do osmdesáti let jsem ještě pracoval v několika různých profesích.

Jak si utužujete zdraví?
Celý život jsem sportoval, býval jsem i skautem. Zatímco kamarádi chodili na muziky, já jsem chodil se skautem do přírody. Trampovali jsme třeba na Macoše ve stanu i pod širou oblohou. Jako sokol jsem se věnoval lehké atletice, fotbalu, cvičení na nářadí. Dosud jezdím velice aktivně na kole.

Stanislav Spáčil pohledem dcery Vladimíry:

„Otec nám stále dává sílu. Je to naše celoživotní opora. Vždycky jsme s ním mohli počítat, vždy nás podpořil.
Byl jediným mužským v rodině. Narodily jsme se čtyři dcery. Třetí v pořadí byla ochrnutá po obrně. Když otec ve svých sedmačtyřiceti letech zplodil mě, maminka měla obavy jak ze svého věku, bylo jí třiačtyřicet, tak i z toho, abych nebyla i já postižená. Tehdy jí otec prý velmi podpořil. Uvažovaný potrat se nekonal a díky tomu jsem na světě. Vždy se postaral o dům, hodně času trávil v dílně. Nepamatuji si, že by v životě stonal, velice často sportoval. A dlouhověkost máme v genech. Jeden prapraděda přežil tři ženy, a přitom ta poslední byla o šestadvacet let mladší. Otcova stařenka se dožila třiadevadesáti. Tatínek se dodnes o sebe dokáže dostatečně postarat, a zlobí se na nás, že s ním někdy máme tendenci jednat jako s dítětem.“