Po těžké práci se těší na odpočinek na hájence, kde žije už přes třicet let. „Právě vyvážíme dřevo, zároveň dohlížím na požínání porostů, musím splnit plán odstřelu, postarat se o zvěř v podnikové honitbě, zkrátka mám pořád co dělat. Jsme na to s kolegou jenom dva,“ říká lesník, který obhospodařuje devět set hektarů.

„To je už pořádný kus lesa. Začínal jsem se tři sta hektary na Jalovém dvoře, kde jsme žili pět let, ale když se uvolnil Bílý vlk, přišli jsme s manželkou sem.

Ženě zpočátku život na samotě vadil, ale u Bílého vlka si brzo zvykla. Díky dobrému autobusovému spojení jsme nebyli příliš odříznutí od světa. Autobus zastavuje kousek od hájenky a dcerky jezdily přímou linkou do Žarošic do školy. Teď už tady zastavuje mnohem řidčeji, ale všude se dostaneme autem,“ popisuje Vytopil.

S manželkou pocházejí oba z vesnice Lovčice u Ždánic. „Na Vyškovsku jsem vojančil, zalíbilo se mi tu, a tak jsem sem přetáhl i ženu. Pracovala se mnou v lese. Teď už je v důchodu, ale stále brigádničí. Zrovna vysekává keře a ožíná trávu kolem stromků, abychom je mohli natřít proti okusu zvěře,“ říká lesník.

Dcery už u Bílého vlka nežijí. „Jedna se odstěhovala do našeho domu v Lovčicích a druhá si vzala lesáka z druhé strany regionu na Mouřínovsku a bydlí na hájence v Kloboučkách,“ svěřuje se Vytopil, kterého tak u Bílého vlka už nic nedrží.

„Vojenské lesy nám hájenku nechtějí prodat, protože s ní počítají pro mladého lesníka. Brzo už půjdu do důchodu, a tak se postěhujeme zpět do Lovčic, kde je také plno lesů, takže mi chybět nebudou,“ krčí rameny myslivec.

Jeho práce je těžká a po celodenním shonu se ještě Vytopilovi musejí postarat o hospodářská zvířata na hájence. Vzadu za domem chovají také daňky a muflony. „Občas se k nám zajedou podívat děti z jedné slavkovské školy. Vidět zblízka vysokou je pro ně svátek,“ směje se hajný.