Lékař - univerzitní učitel a muzikoložka z Brna se do tohoto místa podle svých slov zamilovali na první pohled. Neodradil je ani očividně zdevastovaný statek a pustili se do práce. Dnes místo opět žije a vzkvétá.

„Jalový dvůr býval statek dnes už zkrachovalé zemědělské společnosti Agroklas. Budovy jsme postupně vykoupili. Všechno tu ovšem bylo v hrozném stavu, nechali jsme odsud odvézt desítky kontejnerů odpadu a stále to nekončí,“ popisuje poněkud krušné začátky Josef Šumbera.

Během let se rodině podařilo obnovit prakticky všechny budovy. Opravy ale nikdy nekončí. Josef Šumbera musí často vzít do ruky lopatu, krumpáč nebo pájku, hodiny tráví za katrem. Sám už dokázal obnovit nejednu střešní vazbu.

„Když je někdo v důchodu, jenom sedí v paneláku, a čeká na smrt, tak za ním opravdu přijde. Člověk se nesmí bát žádné práce, jinak by tu neobstál. A pak najednou všechno jde,“ říká Šumbera.

Také jeho manželka Zdeňka rozhodně nelituje, že vyměnila adresu v krajském městě za samotu. Že musí vstávat v šest ráno a celý den má napilno? Nevadí.

„V paneláku na sídlišti, kde jsme žili, bylo čtyřiadvacet bytů. A stejně jsme se tam cítili víc sami než tady. Lidé se tu více znají, pomáhají si, mají k sobě prostě blíž,“ prohlašuje přesvědčivě.

Když ji přepadne touha po městské kultuře, je v Brně autem za půl hodiny. Jalový dvůr je jednou ze tří ekofarem na Vyškovsku. A takřka všechno se tam točí kolem zvířat. Nejdůležitější jsou ovce, ty mají ale spoustu dalších kamarádů.

„Celá naše rodina miluje zvířata. Máme tu také koně, osly, psy, kočky, čínské vepříky, kozy, kachny, slepice a dokonce i páva. Všechny jsme nějak pojmenovali,“ vypočítává Šumbera.

Dcera Markéta Sedlinská, profesí veterinářka, se na farmě věnuje hlavně své badatelské i srdeční zálibě: výzkumu hříbat. Právě mláďata jsou pak magnetem především pro děti.

Na farmě se odehrává řada akcí, často právě pro ty nejmenší. Ti se tam mohou v sezoně také povozit na koni. Cykloturisté zase ocení občerstvení v hospůdce. Zájemci o rekreaci se tam mohou ubytovat. Jalový dvůr zkrátka žije.

Není toho ruchu ale na kdysi takřka zapomenuté místo někdy trochu moc? „Samozřejmě nám vadí, že tu lidé vyhazují odpadky nebo tu volně pouští psy,“ říká Sedlinská.

Podle její maminky se ale situace zlepšuje. „Lidé se učí lepším vztahům k přírodě. Nechceme se tu přece před lidmi zavřít. Naopak rádi přispějeme k tomu, že si tu můžou odpočinout, pobavit se a vychutnat si zdejší atmosféru. Vždyť podobných kouzelných míst už mnoho není,“ uzavírá Zdeňka Šumberová.