To jsou Rošťoutky, osada spadající pod Milonice. Žije v ní dvanáct lidí. Leckdo by tomu možná podle prvních dojmů nechtěl věřit, ale jsou tam spokojení.

Shluk domů stále neoznačuje oficiální cedule, takže ani obyvatelé pořádně nevědí, jak se vlastně jmenuje. Mnozí název komolí na Rozčoutky, Rosčoutky, Roščoutky. Ti z okolních vesnic někdy i s posměšným přízvukem.

„Lidi nám občas dávají najevo přezíravost. Zesměšňují místo, kde žijeme. Další zase nemohou pochopit, že tu ještě bydlíme. Ptají se: „Co tam ještě děláš? Proč se neodstěhujete?,“ říká jedna z místních, pětatřicetiletá Karla Hanáková.

Podobné úšklebky ale nepadají na úrodnou půdu. „Nikdy bych se odtud neodstěhovala. Vyrůstala jsem tu, jsem spokojená. Nikdo z místních by podle mě pryč nechtěl,“ prohlašuje rezolutně vyučená obuvnice, jejíž manžel se pustil do rekonstrukce společného domu.

Hanákové přitakává kamarádka Lenka Vydrová. „Je tu krásně, jsem spokojená. Jít někam do města, to mě vůbec neláká,“ tvrdí.

A proč oběma ženám vlastně Rošťoutky tak přirostly k srdci? „Je tady nádherný klid. Sem tam projede auto, ale to nic není. Nikdo nám tu nijak neorganizuje život, jsme tu pořád jako na chatě, užíváme si,“ říká Karla Hanáková přesvědčivě.

Obyvatelé Rošťoutek prostě vědí, proč odtamtud neodešli. A nejen oni. Do Rošťoutek stále jezdí na dovolenou na podnikovou chatu zaměstnanci Knihy Brno. A také se tam nenudí.

„Máme pořád co dělat na zahrádce nebo na domě. O víkendech vyrážíme na procházky, třeba do nedalekého lesa, k Uhřickému rybníku, do Milonic nebo až do Nesovic na zmrzlinu,“ vypočítává Lenka Vydrová.

To vše ale neznamená, že je život v Rošťoutkách jen med. I místní mají své problémy. „Je tu dost větrno, proto jsme si všichni u domů vysadili stromy. Lidé také nadávají na to, že sem jezdí málo autobusů,“ vypráví Vydrová.

A také její přítelkyně nezůstává pozadu. „V zimě je to tu samozřejmě horší, hlavně když máme na panelové cestě námrazu. Hodně sněhu sem nafouká vítr z polí. Vloni nám prasklo potrubí ke studni a byli jsme čtrnáct dní bez vody. To bylo strašné, cisternu nám neposlali, takže jsme si museli vodu vozit, taky jsme rozpouštěli sníh,“ líčí pro odkojence velkoměst neuvěřitelnou situaci Hanáková.

Kvůli podobným nepříjemným zážitkům má poměrně prozaická přání. Radost by měla hlavně z toho, kdyby tam byl bezproblémový zdroj pitné vody. „A funkční kanalizace,“ doplňuje Vydrová.

Obě dámy se také shodují v tom, že jim pije krev obrovská jímka na hnůj patřící nesovickému zemědělskému družstvu, v létě vydatný zdroj zápachu a mračen much. Místní kvůli tomu dokonce psali petice, ale zatím marně. Dokonce se prý navíc možná dočkají i siláže.

Tyto nepříjemnosti jsou však už jen ironickým odleskem bývalé slávy. „Býval tu průmyslový podnik, kde se šily boty, sušička na granule, kravíny, teletník, prasečák. Jezdili sem za prací lidé až z Bučovic. Vlastně i naši rodiče sem přišli kvůli práci,“ líčí Hanáková.

To vše už dnes není pravda. Ale Rošťoutky stále žijí. A díky manželům Hanákovým se brzy rozrostou na třináct obyvatel.