Stojí v ní asi sedm domků. Jen dva z nich jsou ale obydlené trvale a jeden poslouží jako chalupa.

Sedmasedmdesátiletá rodačka Marie Němcová vzpomíná, jak tu kdysi bývalo živo. „Po válce tu žilo sedm rodin se spoustou dětí, určitě přes dvacet. Nasadili galoše a kolem potoka chodili do školy do Hvězdlic,“ upamatovává se Němcová, která žije v domku, jenž postavili její rodiče.

„V padesátých letech jsem deset roků sice žila v Ostravě, ale s manželem jsme se vrátili do Hvězdlic. Byly to hezké časy, když se muž staral o nedaleké koupaliště a já mu pomáhala. Plovárna upadla a já jsem už patnáct let vdova,“ posmutněla Němcová.

Od té doby, co jí před čtyřmi lety vykradli garáž, se musí obejít bez babety i elektrokoloběžky a z domu vychází jen zřídka. „Pojízdná prodejna sem jezdila jen do třiadevadesátého roku. Pak už jsme museli chodit do Hvězdlic. Dnes mi dcera vozí nákup z Ivanovic, zeť z Orlovic zase zajistí dřevo," vypráví žena.

A pokračuje: "Mám jen pár králíků. Maličkou zahrádku, která musí být kvůli srncům pořádně oplocená. A od té doby, co tu řádily kuny, chovám už jen dvě slepice. Jsem soběstačná. Dokonce sem už dvakrát týdně zajíždějí pošťačky a jezdí i popeláři. Nic mi nechybí. Nebojím se, vždyť jsem tu zvyklá.“

Ale připouští, že starost o hospodářství pomalu přestává zvládat. „Už čtyři roky mám zažádané o penzion v Ivanovicích. Říkají, že se obvykle čeká kolem sedmi let. Jestli ale půjdu do penzionu, nevím, co bude s mojí fenkou. Je dost nespolečenská a nikoho jiného nesnese,“ trápí se Marie Němcová nad osudem nalezence křížence Aidy.

Po roce osmdesát devět se do osady přistěhovali Lopuchovi. „Hospodařil jsem v hvězdlickém družstvu s kulturním fondem a měl jsem za úkol koupit tady pro něho rekreační objekt. Jenže přišla revoluce, podnik zanikl, o domek nikdo nestál, a tak jsme ho koupili pro sebe. Dům ve Hvězdlicích jsme nechali dceři. Druhá taky zůstala ve vesnici, takže je máme obě blízko,“ říká s úsměvem na tváři sedmašedesátiletý Jan Lopuch, který se v důchodu zabývá hlavně zahrádkařením a včelařením.

I když ho také okradli, a to o malotraktor, nemá strach. „Psa nemáme, místo něho máme kocoura,“ směje se. „Kdybych bydlel ve městě, tak než půjdu spát, čtyřikrát se přesvědčím, jestli jsem zamknul, ale tady ne. Jsem tu moc spokojený,“ dodává.

Jediné, co ho trochu mrzí, je zvýšený automobilový provoz. „Lesáci si vzadu u hájenky udělali most a tahají tudy dřevo. Jezdí tady už i autobusy a tiráky. Dokonce zde projížděli komedianti na pouť. Kdyby se na téhle uzoučké rozbité obecní cestičce potkali s jiným autem, nevím, jak by to řešili. Bohužel řidiči objevili, že se tudy dá zkrátit cesta na dálnici u Ivanovic,“ stěžuje si Lopuch.

Původní majitel sousedního domu choval ovce a husy. Kvůli ochrannému pásmu vodního zdroje, z nějž Hvězdličtí berou vodu, musel s chovem dobytka přestat. Dům proto prodal Škůrkovým. „Hledáme tady klid. Na domě je práce jako na kostele, ale nakonec to bude pěkná chalupa. Moc se mi líbí kachlová pec a neobvyklé obloukové klenby,“ pochvaluje si Ludvík Škůrek.

Přistěhoval se teprve před několika týdny i se svým vlčákem. „Bohužel byl moc starý a před týdnem zemřel. Hned den na to nás někdo vykradl. Zloděj vylámal zámky krumpáčem a sebral vše, co našel, varné konvice, jízdní kola, gumy na auto. Policie případ odložila,“ postěžoval si Škůrek.

Ale milionu, který do koupě domu vložil, nelituje. „Je tu hezké prostředí. Dokonce si vedle nás staví chatu nějaký Ind, který prý má výrobnu zdravotních pomůcek, a chce sem posílat rekreovat zaměstnance,“ směje se Škůrek.