Přestože se za dobu, kdy se přestěhoval z jihomoravské metropole do osady, která má dnes jedenáct obyvatel, mnoho změnilo, na své bydliště nedá dopustit.

„Od té doby, co je zde opravená silnice, je tady strašný hluk. Ale mně to moc nevadí. Na zahradě to není slyšet a vzadu v domě také ne,“ vypráví s úsměvem na tváři sedmašedesátiletý důchodce, jemuž přitakává i Jana Jurčíková a její přítel Stanislav Sedlák.

„Na to si člověk zvykne. Když se podíváte z okna, to hlavní, co vás zaujme, jsou třeba srnky pobíhající po poli. Až na ta auta je tady klid,“ říkají oba shodně.

A výhod je podle nich mnohem víc. Člověk z města se nejspíš nezná se všemi jeho obyvateli, nejsou takřka jako jedna velká rodina. Nemůže si jen tak vyjít do lesa, v paneláku nechová desítky králíků a slepic nebo nepěstuje ovoce či zeleninu na rozlehlých zahradách.

„Právě políčko patří v létě k mojí hlavní zábavě. V zimě mi to pak přijde vhod. Musíme tady totiž myslet dopředu. Často se stává, že za tuhých mrazů nemůžeme vyjet autem, abychom si nakoupili ve Vyškově,“ uvádí Zouhar.

Zimní čas pro něho na druhé straně znamená období klidu. Od jara do podzimu totiž pracuje celý den na svém poli a po zbytek roku zaslouženě odpočívá, nejčastěji s knihou v ruce.

Topit musí dřevem a uhlím. Na Zouvalce totiž dodnes není plyn. Dřív chodil na dříví do lesa, teď už je to pro něj složitější. „Věříte, že bych ani plyn nechtěl? Je strašně drahý. Zato bych uvítal, kdyby tudy jezdilo víc autobusů. Ne kvůli mně, ale ostatním. Žijí tu i mladí. Chtějí chodit do divadla a v noci se pak nemají jak dostat domů. Jedině po svých,“ lituje důchodce.

Mladší obyvatele samoty to ale zase tak moc netrápí. Například děti školou povinné si s tímto problémem hlavu příliš nelámou. „Když skončí synovi vyučování dřív a zrovna mu nejede autobus, přijde domů pěšky. Z Vyškova už to zvládá přibližně za čtyřicet minut. Někdy i rychleji. A jinak máme kola,“ říká Jurčíková, která by zase byla ráda, kdyby už někdo konečně nechal postavit autobusovou zastávku. Ta totiž stále na Zouvalce chybí.

A místní stále vzpomínají na pozdvižení, které způsobilo její zbourání. Čekat v dešti nebo vánici na autobus, to není nic příjemného. „Když syn jede ze školy, mnohdy mu tady řidič ani nezastaví a on se musí vracet od Terešova,“ stěžuje si Jurčíková.

Na rozdíl od Eduarda Zouhara však neví, jestli by život na samotě vyměnila nebo ne. Stejně tak její přítel. „Je tady krásně. Ale kdo ví, jak se budou věci vyvíjet a kam nás jednou odnese vítr,“ usmívá se Sedlák.