O vzniku Císařské, později Olomoucké, silnice se dovídáme z publikace Jiřího Čalkovského Podolí u Brna, z Bitvy tří císařů od Dušana Uhlíře, Bitvy u Slavkova Františka Kopeckého, z publikace 700 let Tvarožné u Brna i z dalších titulů.

Rozvoj dopravy související se vzrůstem obchodu si vynutil budování prvních umělých silnic, které se v terénu nevyhledávaly, ale vyměřovaly a stavěly. Jednou z prvních erárních, či císařských, silnic byla cesta z Brna do Olomouce. Její výstavbu nařídil císař Karel VI., kterému šlo v prvé řadě o vybudování silničního spojení mezi Vídní, Brnem a Olomoucí a dále až do Polska.

Se stavebními pracemi se započalo na dolnorakouské hranici v roce 1727. Silnice zvaná též Slezskou nebo Těšínskou, byla dostavěna ke konci vlády císaře Karla VI., tedy roku 1740. Silnice byla sice dokončena, ale neměla předepsaný povrch a mnohdy ani předepsanou šířku. Některá místa byla nehotová a chyběly postranní cesty.

Po nástupu Marie Terezie byly roku 1751 vydány zásadní směrnice pro budování cest. Nové silnice dávaly přednost přímému směru před výškovými rozdíly. Proto mívaly značné stoupání a klesání, které se zdolávalo přípřežemi, jež dodávaly zájezdní hospody vybudované na vhodných místech pod svažitými úseky silnic.

Císařské silnice byly štětovány a měly tvrdý povrch, i když byly prašné, ale nevymílaly je deště a voda z nich se sváděla do příkopů, jež je vroubily po obou stranách. Silnice měly být čtyři sáhy (7,6 m) široké, uprostřed deset coulů (26 cm) vysoké a řádně vyklenuté.

Silnice měla být postavena na pevném terénu s kamenitým podkladem krytým štěrkem a pískový posypem. Později vládní moc vydávala další předpisy týkající se úpravy povozu, počtu zapřažených koní, šířky a váhy nákladu, úpravy kol.

Nařizovala například, aby se do nákladních vozů nezapřahovalo víc než šest koní, aby váha nákladu nepřevyšovala šedesát centů (3,360 kg – jeden cent, neboli centýř byl 56 kg) a aby kola měla doporučenou šířku obručí. Zakazovalo se používání přívěsů za větší nákladní vozy a sjíždění kopců bez blokování kol, přikazovalo se vyhýbání vlevo a přilehlé obce měly za povinnost odstraňování sněhu a bláta z vozovky.

Začalo se také s vysazováním stromů podél silnic. Ty nejenže krášlily krajinu, ale zároveň chránily cestující před větrem a slunečními paprsky a v zimě pak v zaváté krajině sloužily jako ukazatele směru cesty. Císařská nařízení byla tak důsledná, že určovala i druhy stromů, které měly být vysazovány. Na seznamech můžeme najít lípy, ořechy, moruše, jeřáby i ovocné stromy. Dohlíželo se na dodržování předepsané vzdálenosti šesti sáhů (11,5 m) mezi stromy.

Zájezdní hostince

Silnice směřující z Brna na východ vstupuje do zvlněné krajiny. Brzy se na nejvyšším místě obzoru objevují dva košaté, uprostřed pole osamělé stromy. Je to návrší Žuráň. Dále na úpatí kopce stojí několik budov, které byly kdysi postaveny jako zájezdní hostinec pro účastníky provozu na nové komunikaci. Samota Pindulka stávala snad již od roku 1594. Název pochází od základu vulgárního slova „pina, pinda“ a byl často používán pro vykřičené hostince stojící o samotě.

Provoz byl podstatně rozšířen s dopravou na nové císařské silnici tak, aby splňoval náročnější požadavky na odpočinek, přenocování a ustájení koní. Byli tam k dispozici také koně, kteří jako přípřeží pomáhali těžkým povozům překonávat namáhavé stoupání do svahu Žuráně, a také kovárna.

Po roce 1756 vybudovala kapitula svatého Petra v Brně na Pindulce prostorný sklep. Byl vykopán do svahu kopce a jeho rozměry jsou opravu úctyhodné – dvaatřicet metrů na délku, přes čtyři metry na šířku a dva a půl metru na výšku. Na konci sklepa je studánka s pramenitou vodou a ventilační průduch. Za zmínku stojí, že sklep takřka po dvou stech letech, na konci druhé světové války, sloužil za úkryt lidí z Podolí a Bedřichovic. V předvečer bitvy u Slavkova, tedy 1. prosince 1805, si údajně dal v hostinci na Pindulce císař Napoleon brambory na cibulce – své oblíbené jídlo.

Rozvoj automobilové dopravy klade na technický stav Olomoucké silnice nové nároky. Na úpatí svahu Pindulky, při vjezdu k prvním domům, tam silnice tvořila dva ostré oblouky – esíčko, které se staly místem častých dopravních nehod. Problém byl v roce 1930 vyřešen vybudováním náspu a přeložením silnice. Její trasa sice zůstala v těsné blízkosti samoty, ale cestu do slavného zájezdního hostince si našli již jen lidé z blízkého okolí, a tak poslední pivo od čepu si tam dali v roce 1947. A později byla silnice ještě dvakrát o několik metrů přeložena a vyvýšena.

Směrem dál k Rousínovu na Olomoucké cestě stojí na křižovatce do Velatic budovy bývalého zájezdního hostince – samota Maxlovka. Obytné stavení, prostorné chlévy, velký dvůr, kuželna a pod obytnou budovou rozsáhlé sklepy. To všechno patřilo k hostinské živnosti, která prosperovala nejen provozem na státní silnici, ale také dopravou z lomu a vápenky v Mokré. Od roku 1667 byl majitelem hostince Maxmilián Bittman. Pravděpodobně od jeho křestního jména je odvozen název samoty.

Samota bývala cílem vycházek z okolních obcí. Hostinská koncese skončila v roce 1950. Dnes našly budovy využití jako byty, dílny a sklady.

U křižovatky Tvarožná – Jiříkovice stávala takzvaná Rohlenka. Usedlost čtvercového půdorysu měla po stranách velkého, plochými kameny dlážděného dvora, prostorné obytné stavení s hostincem, chlévy, kůlny pro povozy a na straně k Brnu zahradu. Pod obytnou budovou bývaly hluboké sklepy.

Rohlenka bývala rušnou křižovatkou cestujících po Olomoucké silnici a také ji často využívali obyvatelé okolních obcí při výletech a honech. Samota dostala název asi po Rohlenovi, jednom z prvních nájemců.

Na sklonku roku 1994 byl nedaleko Rohlenky při Olomoucké silnici objeven hromadný hrob ruských a francouzských vojáků. Šlo o hrob lazaretní. Hospoda Rohlenka se totiž po bitvě u Slavkova proměnila ve vojenský špitál. V roce 1982 začala postupná demolice usedlosti a dnes na jejím místě stojí motorest stejného jména. Nedaleko Rohlenky stával dům rodiny Velanů.

Dále po silnici směrem k Rousínovu se dostáváme poblíž Holubic a Kruhu (dnes součást Holubic) k domům také s hospodou, zvanou Holubskou, nebo u Andrysíků. Budovy byly zbourány při stavbě železniční vlečky do Mokré v roce 1968.

Koválovická Stará pošta

Následuje tak zvaná Pozorská, Holubská, nyní Koválovická stará pošta. Soukromá dědičná pošta byla zřízena v roce 1785 jako zprostředkující stanice na císařské silnici mezi Brnem a Vyškovem a leží nyní na katastru Koválovice. Komplex několika budov sloužil mimo jiné i jako hospoda a byl vybrán díky své ideální poloze jako další významný bod rakousko-uherské poštovní sítě. Poštovní vůz z Vídně do Olomouce a zpět jezdil od roku 1750 denně a posel tam chodíval ze Slavkova i Bučovic.

V roce 1879 se s povolením c.k. ministerstva obchodu přestěhovala pošta odtud do Pozořic, kde zůstala až do 1. ledna 1912.

Pošta byla přípřežná a hospoda s prostorným dlážděným dvorem, do kterého pevnými vraty vedla cesta – odbočka z hlavní silnice. Na dvoře se přepřahali koně. Za hlavní budovou jsou kolmo dvě křídla – na levé straně barokní stáj pro dvacet koní, na pravé straně sýpka a kůlna pro kočáry a v čele dvora bývala stodola.

Jako dědičná poštovní stanice mělo toto místo pro majitele nemalý význam – zajišťovalo záruku výnosu pro ně a jejich potomky. Dnes objekt opět slouží jako stylová restaurace s napoleonským muzeem.

Předpokladem pro funkci vedoucího poštovní stanice, nebo poštmistra byla bezúhonnost, znalost úředního jazyka slovem i písmem, vykonání předepsané úřední přísahy a složení kauce.

Dále tu byla povinnost zajistit pronájem vhodné provozní místnosti s osvětlením, otopem a ochranou před vloupáním.

K tomu přistupovala ještě povinnost udržovat potřebný počet ustájených koní s postroji a obsluhou a zajišťovat údržbu a případné opravy vozidel. Na vedoucího poštovní stanice se vztahovala osobní nedotknutelnost.

Své nejslavnější chvíle zažila stará pozořická pošta za slavkovské bitvy. Přímo v přípřežné stanici rozbil svůj hlavní stan maršál Murat. Konaly se tam důležité porady před bitvou. Napoleon tam řídil jednu z rozhodujících porad s maršály Soultem, Muratem, Berthierem a částečně i Savarym.

V průběhu bojů měl ve zdech pozořické pošty dočasné stanoviště štáb ruského generála Bagrationa, jehož vojáci tábořili v širokém okolí. Po vítězné bitvě ze 2. na 3. prosince 1805, pozdě v noci, se tam opět Napoleon vrátil.

Tady císař vyčerpán padl na otep slámy a ihned usnul. Brzy byl však probuzen pobočníkem, který hlásil příchod generála Liechtensteina, jehož rodu mimo jiné patřilo panství Pozořické.

Napoleon vyslechl rakouského parlamentáře a přijal jeho kapitulaci. Pak znovu ulehl a na pár hodin usnul. Vstal v sedm hodin ráno a rozhodl se přenést svůj hlavní stan na zámek ve Slavkově u Brna.

Na protější straně u silnice je postavena tak zvaná „Ruská kaplička“, kterou nechala postavit neznámá ruská šlechtična na památku padlého ruského důstojníka, svého příbuzného.

Václav Sedlmajer