Dokončení z minulého čísla
Zájezdní hostince a princ Murat

Dostáváme se do Nového Rousínova. Jeho významná poloha na trase z Brna do Olomouce se ještě zvýraznila přímým napojením na císařskou silnici.

Nový Rousínov začínal po levé straně číslem popisným 1, později Zbořilovo, jinak zájezdní hostinec U zlatého lva. Před tímto domem, před mýtní branou, už jen stávalo sedm židovských domků č. 1ž – 7ž. Roku 1753 tam bylo celkem dvaasedmdesát domů křesťanských a pětačtyřicet židovských, dále tam byl pivovar s hospodou, mlýn s rybníkem na šest kop kaprů (kopa je šedesát kusů) a nespočet zájezdních hostinců. Chybět nemohl samozřejmě kovář a řemeslníci, kteří zajišťovali případnou opravu povozů.

V roce 1770 tam bylo osmadvacet hospod, kaváren a kořalen s romantickými názvy, jako například U zlatého lva – Zbořilovo, Židovská kořalna Schűllerova, později Lidový dům – dnes večerka, U bečičky – část Záložny, U české koruny – Frankovo, U černého orla – Maryschlerova hospoda, dnes lidová škola, U zlatého jelena – Bočkovo, U Sušilů – bývalé Švecovo, U medvěda – Julínkovo, U sv. Tří králů – Srnovo dnes Wolfovo, U bílé růže – Řičánkovo (zbořené) , U zlaté hvězdy – dnešní pošta, U hrdelního práva – Sedlmajerovo, později Koutných, Hostinec pro důstojníky a dragouny – Pališkovo, dnes Stavebniny, U kamenného vola – Zelených a Potočných, židovská Hospoda a palírna Rosauerova – Černých, dnes Homolovo, Vinárna u Kalinů – Kalinovo, Kafehaus Bauer – Reichovo, hostinec u Kače - roh Grimovo, Vinárna a hospoda Horákova – ve staré radnici. Dům č. 1 U zlatého lva byl při přípravě průtahu městem, dnešní silnice I/47, 8. června 1969 zbořen. V jednopatrovém domě nad dvoukřídlovými masivními vstupními dveřmi s kamenným ostěním byl ozdobný baldachýnek. Ve štítu tohoto domu směrem k nádraží byla zasazená dělová koule asi z roku 1805. Druhá taková koule byla zazděná nad vraty zájezdního hostince U Srnů, dnes Wolfovo. Kde je jim asi konec?

V roce 1805, 21. listopadu, vtrhl do Vyškova oddíl francouzských husarů. Žádali pět tisíc zlatých výpalného. Později slevili na dva tisíce zlatých, které museli měšťané složit do půl hodiny. Avšak za nějakou chvíli složené peníze Vyškovským vrátili.

Jelikož hlavní stan francouzského předvoje byl v Novém Rousínově, jela tam deputace z Vyškova prosit o šetření a ochranu soukromého majetku. Tvořil ji děkan Josef Ulrich, vrchní Ondřej Zelinka, syndikus (právní rádce) František Beyer a poštmistr František Scheibner.

Deputace byla ihned ohlášena princi Muratovi, švagru císaře Napoleona a veliteli jízdy, který právě obědval v hostinci U zlatého lva. Musela čekat, až se princ najedl. Deputaci vyslechl a přes hodinu s nimi a ostatními generály porozprávěl a příslibil šetření soukromého majetku a ochranu města. Potom delegaci propustil. Do Vyškova se vrátila o půl šesté večer.

Novým Rousínovem procházela jak francouzská, tak ruská vojska. A 28. listopadu, kdy si Murat zřídil hlavní stan na Pozořické poště, bylo ve městě těžké jezdectvo generála Walthera. Kromě prince Murata byli v Novém Rousínově také maršálkové a velitelé sborů Lannes a Soult, několik generálů divizí, mezi nimi generál jízdy Walther, pak generál brigádní Trilhard, Caffarelli, Sebastiany, Fauconnet a jiní, jakož i velký počet důstojníků generálního štábu.

Nový Rousínov utrpěl od Francouzů velké škody. Podruhé tudy prošla francouzská vojska také v roce 1809.

Tučapský kopec a „Drnovská“

Dále směrem k Vyškovu se dostáváme do Tučap. V době stavby císařské silnice bylo v Tučapech čtyřiatřicet osedlých domů, hostinec při silnici, další hostinec ve vsi vzniklý v roce 1666 rozdělením radnice, palírna, mlýn s rybníkem a pekárna. Rousínovské mýto platilo až na most v Tučapech, dnes most v obci, a dál se provoz řídil mýtem vyškovským.

Pověstný je i kopec „Tučapák“, který není tak strmý jako Pindulka, ale délkou si s ní nezadá. Dole u silnice byla v roce 1767 postavena zájezdní hospoda číslo popisné 91, naproti s kovárnou a kolárnou. Za vrcholem kopce na katastru Nemojan je takzvaná Jezovitská – Jesueitter WH - původně asi s hospodou. Obojí stavení souviselo s poskytováním přípřeže.

Název souvisí pravděpodobně s léty 1635 – 1773, kdy Nemojany patřily ke statku habrovanskému a ten jezuitské koleji v Uherském Hradišti. V posledním období měl pod kopcem domek cestář, který silnici čistil, udržoval příkopy a hlavně v zimě prováděl posyp kopce.

Před Vyškovem, v mírném padáku, stojí drnovský dvůr zvaný Drnovská, dnes hotel Allvet. Původně u této poštovní silnice byl na Drnovské zájezdní hostinec s výčepem, kovárnou a kolářstvím.

Drnovice se dvěma dvory patřily k panství račickému. Majitelem v 19. století byl Jan baron Mundy, který byl tak trochu podivín. Jeho otec Wilém Mundy přišel do Brna v 18. století jako chudý tkadlec. V Brně pracoval jako tovaryš v továrně na sukno.

Roku 1781 se osamostatnil. Byl neobyčejně pilný a podnikavý. Za císaře Josefa II. se stal armádním dodavatelem a zbohatl tak, že začal kupovat statky. Za zásluhy byl on a jeho bratr na výslovné přání Josefa II. povýšen roku 1789 přímo do stavu svobodných pánů. Přes odpor moravského gubernia, které namítalo, že továrník by byl dostatečně odměněn, bude-li jemu a jeho bratrovi udělen stav rytířský.

Wilém zemřel roku 1807 a jeho syn Jan svobodný pán Mundy, po svém otci zděděný majetek – panství Tišnov a Veveří Bitýšku, prodal a koupil panství račické. Ihned v roce 1831 začal s přestavbou krásného renesančního zámku. I po nákladných opravách se v račickém zámku neusadil.

Mundy si nechal přestavět na dvůr zájezdní hospodu Drnovská a v letech 1866 – 68 si nechal v Drnovicích postavit zámeček. Dále tam postavil faru a školu. Bylo to snad v jeho povaze, že nebyl spokojen s přestavbou zámku v Račicích, ani s objektem Drnovská a také nebyl spokojen s nově postaveným zámkem v Drnovicích. Zdržoval se ve Vídni a za svého pobytu v Drnovicích bydlel ve dvou světničkách na faře.

Za pozornost stojí ještě zajímavost, kdy baron Mundy v roce 1860 začal za poslední chaloupkou číslo 202 v Drnovicích, u potoka směrem ke Kašparovu (mlýn s rybníkem), stavět cukrovar. Když dělníci navezli základní stavební materiál a začali s kopáním základů, stavbu zastavil. Potom raději se společníky postavil cukrovar ve Vyškově, kdy mu podnětem ke stavbě byla v roce 1869 dokončená železnice Brno – Přerov. Cukrovar nesl až do roku 1924 název Drnovický. Dnes na místě cukrovaru stojí supermarket Kaufland.

Tolik k erární císařské, později olomoucké silnici. A Vyškov už je jiná kapitola, která si zaslouží samostatné pojednání.

Žijeme v místech, která nejsou bez historické tradice. Projeli jsme se po císařské silnici z Brna až do Vyškova, cestovali jsme minulostí. Pokaždé, když se podaří osvětlit kousek historie, je to jakoby lidé, věci a události vystupovali na denní světlo.

Profesor dějepisu vyškovského gymnázia Bílý říkával: „Každý kámen má svou historii, každý kámen mluví.“ Kéž napsané řádky, které nám ukazují malý úsek dějin našeho nejbližšího okolí, jsou nám příležitostí uvědomit si své místo v historickém plynutí času a zodpovědnost, když i naši dobu budou lidé za staletí hodnotit.

Václav Sedlmajer