Nováková se jako jedno z šesti dětí narodila v chudobné chalupě ve Vyškově, ale dodnes vzpomíná na obrovskou rodinnou soudržnost. „Stařeček, tatínek a jeho bratr tkávali na stavu v jedné místnosti. Zbytek domu tvořila kuchyňka jako nudlička. Ve forhausu stávaly vozy s obilím. V sednici byly čtyři postele, kde se spávalo po dvou,“ popisuje rodný dům v Tyršově ulici ve Vyškově Nováková.

Vzpomínky má přesto hezké. „V zimě jsme šetřili svíčkami. Maminka vyprávěla pohádky. Dneska děti sedávají u televize a nevědí ani, o co ony i jejich rodiče přicházejí,“ kroutí hlavou stařenka.

Jako dítě ani neměla pocit, že by trpěla nedostatkem. Přestože na Vánoce nedostala žádné hračky, ale jen sešit či punčochy a na stromeček věšela kostky cukru v celofánu. „Když jsme jednou dostali hru, pomocí níž se učila násobilka, to byl veliký svátek. Učila jsem se na ní, když děti večer ulehly a maminka odešla na Nouzku pro mléko,“ vzpomíná Nováková.

Z dětství má plno vzpomínek, které se současníkům můžou zdát až nemyslitelné. „U pumpy na náměstí bývala paní oblečená jako cibulička s rukavicemi s ustřiženými prsty a každému podle požadavku odlila litr, nebo půllitr vody. To byla jinačí hygiena než dnes,“ směje se stařenka.
Pamatuje také, jak se u radnice na rožku v obchůdku prodával petrolej. „Stávala na něho hrozná fronta, třeba i dvě nebo tři hodiny. A když jsme se dostali k pultu, tak petrolej kolikrát došel,“ popisuje.

Když se učila švadlenou, používala žehličku plněnou dřevěným uhlím. „Muselo se s nimi mávat, aby dobře hřály. Mistrová vždycky říkala, tenkrát se onikalo: „Mařenko, nezdá se jim, že už to trvá dlouho?“ Měla totiž strach, abych neudělala málo práce,“ vypráví.

Jedním z největších zážitků v dětství byl velký požár vyškovského náměstí, které tehdy lehlo popelem. Bylo jí tehdy osm let. Zároveň zažívala první světovou válku, která však v její dětské hlavičce příliš neuvízla. To na druhou světovou má horší vzpomínky. To už se bála o vlastní děti.

„Později jsme žili v Hrnčířské ulici. Byl to dům mého stařečka. Tam se narodily i moje děti a já v něm žiji dodnes. Ve čtyřiadvaceti letech jsem se vdala . Vzala jsem si chudobného stolaře z Beskyd. Žili jsme spokojeně. Nemám ale dobré vzpomínky na Rusy za války,“ přemítá.

Rusové je totiž vystěhovali z domu a rodina přežívala v zahradním sklepě na brambory. „Stařenka sedávala v koutku přikrytá duchnou. Dva malí synové a dceruška po zemřelé sestře na zemi. Nesměli jsme si s sebou nic vzít. Rusy nevyhnala ani hrozba nakažlivé spály, kterou jedno z dětí onemocnělo. Drželi se u nás až do srpna 1945,“ zlobí se dodnes stará žena na Rusy, kteří také znásilnili její kamarádku. Ta se z ošklivého zážitku nevzpamatovala a krátce nato oslabená na těle i na duchu zemřela na tuberkulózu.

Nováková si z pobytu ve sklepě po zbytek života přinesla fóbii z temných a stísněných prostor.

Po válce v jejích čtyřiceti letech přišlo nečekané překvapení v podobě narození třetího syna. Potom prožívala poměrně spokojená léta. Jen v totalitních dobách si musela dávat víc pozor na svou prý proříznutou pusu. Protože si ale rodina žila sama pro sebe, zažívala nekonfliktní časy.

Nyní je Nováková téměř dvacet let vdovou a největší oporou je jí nejmladší syn. „Dokud jsem kvůli artróze nemusela do léčebny dlouhodobě nemocných ve vyškovské nemocnici, žila jsem doma. Chodil se o mě starat syn. Také mě vozí autem. Těším se, že mě vyveze na náměstí a pomaloučku ho se mnou objede,“ raduje se z jarního sluníčka Nováková.

Další pomocníky má v bratranci a jeho ženě. „Bratrancova žena se mnou cvičila, abych měla pohyb. Bratranec mě zase posadí na vozíček a vyjedeme ven. Viděla jsem, jak se opravuje hřbitov, jak vznikly nové cyklostezky a přechody, jak se opravují sídliště. Vidím, jak se Vyškov rozvíjí,“ všímá si Nováková, přestože ji trápí špatný zrak.

Vidí prý jako v mlze. Lékař ji přemlouvá k operaci. „Rozhoduji se, že operaci ještě podstoupím. Ráda bych viděla pořádně pravnoučata, a taky bych si ráda přečetla zase nějakou červenou knihovnu,“ těší se Nováková.

To, že ji nohy už neposlouchají, jí tolik netrápí. „Místo nohou mám vozíček. Hlavně, že v hlavě to mám v pořádku,“ raduje se žena.

A k tomu jí prý pomáhá čokoláda. „Nikdy jsem nepila alkohol, nejedla moc masa a nepila mléko, ale ani jsem neměla ráda ryby nebo zeleninu. Zato každý den jsem mohla mít omáčku, koprovku, rajskou, svíčkovou, okurkovou s knedlíkem. V posledních letech mě drží při životě čokoláda. Vždycky večer o půl desáté si dám půl tabulky a rohlík a jsem spokojená. V nemocnici mi to schází,“ usmívá se jubilantka.