Rodině, ve které žili řezníci po čtyři generace. Rostislav Vermouzek při popisu olomoucké cesty píše: „Dolní cesta od Kovalovic k Rousínovu vedla nížinou vedle potůčku směrem k bývalému mlýnu Bahňák. Protože bývala za dešťů rozmoklá a nesjízdná, používala se cesta horní, která mířila ke kříži, jejž prý postavili na kopečku při staré cestě rousínovští řezníci, kteří tudy honili dobytek na brněnské trhy.“

Říkal jsem si, Rousínov měl v době nedávno minulé méně obyvatel, maso se jedlo v neděli a ve svátek, tak jsem odhadoval, že tady bylo tak tři nebo pět řezníků. A oni by přitom dali dohromady fotbalovou jedenáctku i s náhradníky.

Fotografie řezníků

Dobové snímky řezníků ve slavnostním oblečení (uniformě) se sekerami je z roku 1929, z pohřbu jejich kolegyně Františky, první ženy rousínovského řezníka Františka Darebníka, která zemřela v devětadvaceti letech. Na fotografii jsou shora Květoslav Hégr (Slávek), který skupoval po okolí pro řezníky dobytek a vodil ho na jatka do Rousínova. Vedle je Emil Klimeš, který byl řezníkem v Rousínovci u Horákova obchodu, další je zatím neznámý, vedle Josef Dokoupil, řezník v Komořanech. A poslední napravo František Kleiber (Francl), takzvaný „Jatecký“. Byl řezníkem na jatkách, kde také početná rodina žila. Po jeho úmrtí bydleli Kleiberovi v Sokolovně.

Před Kleiberem byl jateckým J. Dokoupil.

Druhá řada zleva, to je řezník a uzenář Jan Palíšek (u potoka), vedle Stanislav Reiter z Trávníků, který pomáhal u Ferdy Kleibera. Další je zatím také neznámý, potom Jan Srna, otec Josefa Srny a dědeček Františka Srny – všichni řezníci v Rousínově na náměstí č.p. 5.

Úplně vpravo je Cyril Macholáň, který pomáhal v jatce u Palíšků. Sedící zleva je Ferdinand Kleiber (Ferda), který měl jatka v Široké ulici a prodejnu v jednom z krámků přistavěných k radnici (viz foto).

Vedle, nejstarší s velkým knírem, je Šír Rudolf, s prodejnou původně v domě lékaře Hotaře na náměstí (nyní potraviny Vlach), otec velmi oblíbené učitelky Antonie Šírové na obecné škole v Rousínově.

Další je Richard Konečný, od kterého dům s jatkou, dílnou a rozsáhlým klenutým sklepem koupil pozdější rousínovský řezník Karel Pásek, který přišel ze Křtin.

Vedle je Josef Srna, o kterém jsem se již zmínil, a poslední Jakub Zábrana s prodejnou a jatkou na rohu dnešní Skálovy ulice. Ten rovněž užíval a obhospodařoval veliký klenutý sklep z cihel obdivuhodných vnitřních rozměrů, přibližně sedmnáct krát sedm metrů. Plus předsklepí a o výšce přes tři metry.

Lednice za kaplí

Sklep se nachází za kapličkou svatého Floriána a v minulosti sloužil jako sklad ledu – lednice pro všechny řezníky a hospodské v Rousínově i okolí. Z hlavního sklepa je přístupný boční sklep menších rozměrů.

Ledovalo se v zimě, až měl ledový krunýř patřičnou tloušťku. Ledaři řezali led specielní pilou. Kvádry ledu se vozily koňskými povozy z Vítovic a Habrovan za kapličku, kde byly a dosud jsou dva shozy do sklepa. Ledu musela být velká zásoba, aby vydržel až do další zimy.

Voda z rozpuštěného ledu byla, ze studýnky v podlaze, drenáží svedena do příkopu v dnešní Lipové ulici před dům pana Franka (Pálenice).

Řezníci i hospodští si podle potřeby jezdili s malými vozíky a led kupovali (viz foto). Do vozíků se většinou zapřahali dobře živení „řezničtí“ psi. Ti převáželi i maso. Tak jezdíval Ferda Kleiber, Palíšek Jan a nejdéle Zábrana Jakub, který si do tohoto sklepa později vestavěl elektrickou chladírnu.

Led brali i hospodští, kterých bylo v Rousínově nespočet. Ve Vyškovské pivnici U Zlatého jelena byl sedmnáct roků nájemcem hostince Emil Skalník (1875-1962), můj dědeček. Byl to rázovitý člověk. Vyučil se kamenosochařem v Brně u Jana Tomoly, rousínovského rodáka. Na zkušené byl ve Vídni, kde se také až do konce 1. světové války s rodinou usadil.

Celé období války strávil na ruské frontě. Jako kameník pracoval u různých italských firem, kde pochytil i pár italských slov a průpovídek.

Odtud si přivezl také různé zkušenosti a o svých zážitcích dokázal poutavě vyprávět. Nosil čepičku se střapečkem, a když vázla zábava, tak si nasadil porcelánové zuby a oči, které si přivezl z Vídně, a hned bylo veselo. V restauraci u výčepního pultu měl ledničku. Dnes pro obdobná zařízení, ale elektrická, jsou správné názvy chladnička a mraznička.

Lednička byla dvouplášťová dřevěná oplechovaná skříňka v dolní části s mosazným kohoutkem, který se mně jako klukovi strašně líbil. Funkce ledničky spočívala v tom, že do pláště skříňky se sypal roztlučený led, no a kohoutek sloužil k vypouštění vody z tajícího ledu. Vychlazené „sodovky“ v letním období silně šuměly, až prskaly do nosu. Bylo to vynikající osvěžení. Ještě tu vůni a chuť mám stále v paměti.

Václav Sedlmajer