Na fotografii asi z roku 1920 je František Darebník, který na skupinové fotografii chybí, protože byl ve smutečním oblečení. Stará firma je umístěna na Műlerově domě v Široké, dnes Skálově ulici, kde byl v nájmu. Dům byl zbořen, dnes se tam staví obchod železem Vladě Sedlmajera z Kroužku.

Při kopání základů prodejny se také objevil velký z cihel klenutý sklep, který však byl zasypán. Rozměry sklepa byly přibližně 16 x 3,5 metru, o výšce 2,5 metru, s boční chodbou.

František Darebník se několikrát stěhoval. Začal opravovat a přestavovat rohový dům ve Skálově ulici (dnes Grimovo), ale pro nedostatek peněz stavbu nedokončil. Potom, až do roku 1945, měl prodejnu v domě Eduarda Kaliny na náměstí a početná rodina bydlela V uličkách.

Pokračovatelem v řeznické firmě byl jeho zeť Cyril Tomčala s manželkou a řemeslu zůstal věrný i jeho prostřední syn. Dále v různých obdobích byli řezníky v Rousínově ještě rodina Limanovských, Páskova a další jednotlivci, kteří však přišli do Rousínova později.

Řemeslníci zakládali cechy, ve kterých se sdružovali. O slavnostních a pohřebních průvodech nosívali živnostníci „postavníky“ s odznaky své živnosti.

Jsou to dřevěné žerdě nahoře s řezbovaným motivem s odznakem cechu a miskou s hrotem na svíčku. Postavníky byly zasazeny v objímkách u lavic ve farním kostele svaté Maří Magdaleny a to vždy po dvou od každého řemesla: řezníci, bednáři, tkalci, zámečníci, obuvníci, kováři, krejčí a stolaři. Čili celkem šestnáct.

Dnes už nestojí, jsou uloženy a nejsou kompletní. Chybí po jednom postavníku bednářů (1785) a včelařů (1842). Na postavníku řeznických živnostníků je letopočet 1795 a 1843, kdy byl cech založen. Institut cechů zanikl v našich zemích v roce 1859.

Řezníci se podle činnosti dělili na „jatecké“, kteří dobytek nakupovali a poráželi, a „řezníky a uzenáře“, kteří maso zpracovávali a prodávali. V roce 1893 bylo slovutným c.k. okresním hejtmanem nařízeno „v obci jatky zříditi, v nichž by řezníci obouch obcí porážeti museli.“

V obci křesťanské byli v té době čtyři řezníci a v obci izraelské jeden řezník, takzvaný „šochet“, který je speciálně vyškolený k tomu, aby maso bylo „košer“ (vychází se z přísného biblického zákazu požívat krev).
Jatky pro všechny řezníky byly zřízeny z bývalého farského a sousedního mlatu, kde je dnes autoservis Darebník. Říkalo se jim porážka nebo šlachta, od německého Schlachten – porážení.

Poblíž jatek býval týdenní dobytčí trh, který měl vyhrazený prostor za ohradou na pozdějším hřišti. Ve dnech, kdy se dobytčí trhy nekonaly, bylo žákům školy povoleno zde cvičiti!

První a nejdůležitější činností řezníka býval nákup. Bylo k němu třeba delší praxe, cviku a zkušeného oka. Řezník po vesnicích obcházel statky a kusy vhodné k porážce nakupoval přímo na místě. V malém chlívě se dobytče zdá větší, v prostornější stáji zas připadá menší. Proto se dobytek nejlépe posoudil, když se vyvedl na dvůr, kde jej bylo možno prohlédnout a ohmatáním posoudit celkovou váhu, kvalitu masa i stáří kusu. Odhady bývaly velmi přesné,; řezníci dovedli odhadnout živou váhu velkého kusu téměř na kilo.

O ceně se smlouvalo. Obchod se uzavíral podáním ruky – „plácnutím“. Charakteristická je průpovídka: „Co řezník při kupu nevyštěká, při prodeji nevyseká!“

Zpívávalo se:

Já řezník, ty řezník, oba řezníci,
pudem za Brno pro jalovici.
Jak budu kupovat, ty budeš smlouvat,
budem si panenky hezky namlouvat!


Byla to jiná doba, nám dnes už nezbývá než vzpomínat. V každém kraji si lidé oživují minulost vzpomínkami, které postupně přecházejí z generace na generaci. V jednom z prvních článků ve Vyškovských novinách jsem napsal, že naše generace dosáhla věku, ve kterém má právo na vzpomínání.
Dnes si myslím, i na základě zájmu a ohlasu čtenářů, že máme povinnost vzpomínat a také nezapomínat!
A protože nám není dovoleno dlouho žít, zanechme něco, co bude svědectvím, že jsme žili!

Václav Sedlmajer